Městem se líně táhne těžká červencová vůně tvořená směsí čerstvé trávy, květin a horkého vzduchu. Poslední lampy se rozsvěcují a já se pomalou chůzí blížím k okraji naší čtvrti.
Každým krokem si více a více uvědomuji, že ve chvíli kdy dojdu na místo, kde se město dotýká lesa, bude konec.
Budu se muset opravdu rozhodnout. Čím více se to blíží, tím se bojím měně...
,,Je to zvláštní,‘‘ Ale je to tak. Cítím větší klid a svobodu a když na mě konečně dýchne svěžest přírody a spatřím temné obrysy korun stromů, jsem rozhodnuta odejít. Vnořit se do tohoto království, do ráje, v němž nežijí zoufalci, kde není bolest ani strach, do ráje, kde šumí listí, zvoní sluneční paprsky, kde už nikdy nemusím nikoho prosit o slitování, kde už nikdy nebudu muset bojovat o místo pro žití, kde budi jen sama se sebou.
Naposledy se nadechnu a rozhlédnu po místě, jenž mi bylo přes dvacet let domovem.
Poblikávající lampy vrhají na chodník podivné stíny, lidé spěchající z práce domů za rodinami, osvětlené domácnosti za okny panelových domů, a kdesi o kousek dál i můj domov, nyní už jen cizí, holý a neosobní byt. Teď už jsem doma tady. Otočím se a pohlédnu na svět, patřící jen mně.Můj nový domov.
Vykročím vstříc ke svému novému zoufalcově ráji, na tváři ucítím po dlouhé době upřímný úsměv. Koutky se mi samy od sebe zvedají jakoby ovládány tajemnou silou, která však vyvěrá z vnitřku mě samotné. Nechávám se pohltit svým novým královstvím.
Epilog
Policie přijela navečer. Celou čtvrtí se odrážela blikající světla majáčků, policisté se vyptávali okolo stojících lidí a někteří se pomalu trousili z malého lesíka na okraji města, na řemíncích měli stopovací psy a v rukou vysílačky.
V řadách přihlížejících lidí to šumělo šepotem a zvědavostí. Pátrání netrvalo dlouho. K lesíku přistavili auto a cosi do něj bylo naloženo. Pak policie odjela.
Druhého dne večer se obyvatelé města ve večerních zprávách dozvěděli, že jeden z jejich obyvatelů, mladá dívka, kterou všichni znali a která byla pro každého ztělesněním veselosti a dobré nálady, byla nalezena mrtvá v lese.
Příčinou bylo podchlazení.
Byl červenec.
Policejní pochůzkář, který při zásahu asistoval, teď seděl před svou televizí a nesmlouvavě kroutil hlavou. ,,Jo, kdyby tam tak ještě dodali, jak vypadala. Panebože, vždyť ona se usmívala!‘‘ Byl to ten nejupřímější a nejopravdovější úsměv, co kdy viděl, pomyslel si ještě.
Byl červenec.
A někdo možná našel svoje štěstí, i když smutné...