Mé budoucí já

píši Ti obhajobu sebe samého

Vždyť, jak se budeš tvářit,

až si budeš vzpomínat na mé chvíle.

Až budeš sedět v jiném křesle,

než já teď a budeš vzpomínat na ty dávno zapadlé neděle,

jak byly krásně hořkosladké.

Píši ti obhajobu,

snad mě nebudeš soudit moc tvrdě,

aby jsi věděl jak to bylo,

stejně se ti neomlouvám.

 

Černý cigaretový špaček,

jako poslední milník tohoto týdne,

kdy už vše působí docela zapomenutě.

Špatná schůzka s dobrým děvčetem,

dobrá schůzka se špatným děvčetem.

Teplé a vzdaléné nedělení slunce,

které se snaží zatáhnout stále čerstvé rány.

Nevolnost, poslední cigarety,

nikdy né dost silné kafe.

 

Propitý týdni,

jak tě zaříkám, 

aby jsi už nepřicházel.

Ty vyschlá nádobo, 

která stále nosíš mé jméno,

jak tě proklínám.

Nepřicházej!

Jak tě porazit, 

když porážet tě dokážu,

jen v těch kocovinových nedělních ránech.

Každodenní boje, které s tebou prohrávám.

Zaříkám tě, proklínám tě.

Na kolenou brečím,

prosím.

Ty mne jemně objímáš,

krkem mi posíláš další otrávený polibek,

jak mám říct ne,

když střízlivost působí tak uboze a vzdáleně.

Držím se tvých nohou

a jazykem ochutnávám centimetry tvé kůže.

Už dávno jsem zapomněl, 

co to znamená "ne".