, 13. 1. 2006, Povídky
A pak spadnul do té nekonečné propasti, kterou ostatní velkoryse nazývali osamění, a přece to osamění nebylo, nebyl ani sám se sebou, existovalo jen nic, absolutní prázdnota, která ho celá prostupovala, byla všude a nešlo se jí zbavit ani ničím zaplnit, on byl prázdný, nic v něm nebylo, už ani to zoufalství není, co bývalo, bože jak se mu chtělo zemřít, bože, vždyť on už se smrti vůbec nebál...
Byl smířený s celým světem a zároveň nedokázal pochopit ani jeho nejmenší část, byl absolutně ztracen, ztracen v sobě, ztracen ve světě, a nejhorší na tom bylo, že se ani nechtěl najít, nechtěl vědět, co může být dál, byl to konec, absolutní konec...
Byl nádherný den a v něm stejně byla ta nejtemnější noc, snil svou noční můru bez konce, snil a věděl, že se už neprobudí, snil a věděl, že tohle není cesta ani cíl, přeci neměl jinou možnost. Jen vydat se tím směrem, který mu přinese bolest a utrpení bez hranic, prostě jen absolutní zatracení...
Říká se, že konec je jen začátkem něčeho nového, něčeho co nás teprve čeká. Ale i když jsem teprve na začátku své cesty životem, můžu říct, že to je pouze vzdech lidí nad nesplněnými sny, pouze milosrdná lež k sobě samému, která nám stejně vůbec nepomůže a těm ostatním dává jen falešnou naději, kterou stejně dřív nebo později zašlápne obří noha reality života...
A tak tu jen "blbě čumíme" a mluvíme o našich bolestech, které tu budou tak jako tak, ale co lepšího dělat, když jedinou další cestou je věčnost, kterou tak můžeme aspoň na chvíli oddálit? Jo, lidičky, žijme, jsme pro to stvořeni, ať se jen naši stvořitelé smějí, jak tenhle život nedáváme. Je to fakt kruté...