, 3. 5. 2015, Ostatní
I.
Má komoda je plná aktů.
Nic víc už se tam nenajde.
Na stole, v slunci, u zdi... V taktu
čar, šraf, skic. Plná. Jich a mě.
Často se slyším cvaknout klíčem,
jak dobrat chci se dobra z ní.
Ač mnohé k žití, vůbec v ničem
nenacházím se. Obrazním.
Prahnu být prudkým černým tahem
na dalším archu, jinak nahém.
Čí pravda mě to obmyká?
Že každou kresbu o tah dříve
utnu (mlčet je spravedlivé),
jen kývnu 'Skvělá technika.'
II.
Slýchal jsem Tě říkávat
'Nic se neboj a nejen teze v přích
braň vždycky na kost, do nahoty!
Vždyť je k pláči z dlaní číst si hořko,
neuspokojení, zlo...'
a teď chceš jen, naruby líce,
v štěstí druhých se vmezeřit,
pro své se sama neplahočit,
chutě dračí, v srdci třísky,
hořko, neuspokojení,
zlo.
Jak ta stará, ta třetí, břitce,
jako když nápěv zrezne v křik,
tneš rtem, že vyjde předraho cit,
a tak radši pouštíš z klícky
hořko, neuspokojení, zlo...
Pod křídly spí panna tvé mince.
Mour dnů vymetáš ze dveří
a v mracích kolem úst a očí
se ti zračí všechno lidský
III.
I vprostřed léta máme zimní zahradu.
Ze svého věnuju jí pozornost.
Po ústa plná chladu, prázdná nápadů,
k čemu je mladým tvářím plnovous,
lapu po dechu drozdů, jejich ptáčatům
zpod chmýří kradu přítmí schoulené.
Nebytí blízko pokud 'Canto ergo...' šum
v ulitách neumlčím ale. Ještě ne.
Neřeknu ještě 'Leť si. Na jih. Sám.'
I když se na vlaštovčí křídla mění už
a dráty vrásek čely táhnou nám.
Zahradě hrudka loje kraluje.
Ještě máš ruce, slabé vrány, a já nůž.
Krájím a dávám. Vranám. Krahujec.