Častokrát, když jsem se procházel městem,

stáhla mě za ruku a vedla

na místa,která jsem jistě ještě neznal,

přestože jsem je měl mnohokrát projdutá.

 

Nakonec to dopadlo pokaždé tak,

že jsem se ji vytrhl

a utíkal na opačnou stranu.

 

Déšť se miloval s listy bříz

a ona byla příliš krásná na to,

abych se nenechal unést.

 

Jednou,možná v neděli,

byl jsem oklamaný merlotem

a ona, jakoby to věděla,

jakoby právě na to čekala,

tam opět stála.

 

A já už neměl sílu se jí vzepřít.

Jemný podzimní vánek

si s námi pohrával.

Kolotoče patřily dětem,

ten večer určitě.

 

Cukrová vata voněla po slzách.

 

Prošli jsme topolovou alejí,

až dozadu,za Jitrocelkový sad

a tam jsme se konečně rozplynuli.