I. Erik

 

     Život je nespravedlivý. K lidem se chová jako lupič, mnohdy se stává vrahem. Možná myslíte, že můj úsudek je pesimistický, ale věřte, že k tomu mám důvod. Život se ke mně zachoval hnusně. Smůla se mi lepí na paty celý život, všechno to začalo už v dětství. A poznamenalo to moji povahu.

Moji matku srazil opilý muž, který řídil dodávku. Co na tom, že silnice byla zmrzlá a ten den se stala jistě spousta nehod. Ta jedna zabila i ženu, která mi měla dát výchovu a dětské radosti. Nikdo nikde není v bezpečí. Kdo by si tehdy ráno pomyslel, že když půjde moje matka z nákupu tak jako každý druhý den, přetrhne se její nit života. A lítost nikoho ani opilého chlápka, který přetrhl její nit modrou dodávkou, ji její život nevrátí. Otec ji miloval. Neunesl její smrt a východiskem ze smutné situace se stal alkohol,ač je to ironie, když zrovna ten moji matku zabil. Byl jsem jeho jediný syn a občas se stalo, že mě uhodil. Snad se mu tak trošku ulevilo. Nestávalo se to často, ale někdy když byl opilý, neodhadoval moc svoji sílu.

Ve škole jsem byl vždy průměrný, snažil jsem se nijak nevyčnívat. Moc oblíbený jsem nikdy nebyl, ale nikomu jsem nic nedělal a většinou nikdo nic nedělal mně. Jsem tichý, držím se spíše vzadu. Krátce po mém vystudování zemřel můj otec.

Odstěhoval jsem se z místa, kde se mi pomalu hroutil život. Chtěl jsem si tak zachránit alespoň kousek úsměvu, který se na mé tváři zřídka kdy objevil. Tehdy jsem si myslel, že už jsem si svoje vytrpěl a že už budu mít klid a budu moct prožít normální život.

Když zvednu hlavu a kouknu do nebe, často přemýšlím, jestli vlastně věřím v boha. Vrahové, lupiči a všichni kdo bohatnou z utrpení druhých, si běhají po světě a daří se jim. Co komu udělala moje matka, co jsem komu udělal já, kde je nějaký Bůh? Jedinou odpovědí by mohlo být to, že na všechny jednou dojde. Když ne na tomto světě, tak po smrti jistě ano. Jenže pro člověka, který se celý život brodí po uši ve smůle, je život příliš dlouhý.

Každý den je tak stejný, práci nemám a svůj čas trávím většinou doma. Moje životní strasti mě přivedly do takové situace, že se bojím vycházet na ulici. Některé dny jsou lepší a vyjdu ven. Někdy jedu autobusem na kraj města a koukám na kopečky, které zakrývají obzor. Je tam takové ticho a klid. Někdy jsou dny, že mám strach dojít si na chodbu pro poštu. Tento život se stává neúnosným břemenem. Zažívám víc strastí než radostí. Řešení, jak uniknout z této situace, se stále častěji rýsovalo před mýma očima. Dohnalo mě to až sem na tuhle stoličku, na které stojím a koukám se na smyčku provazu, která za nedlouho bude silně objímat můj krk. Provaz se stane vysvobozením. Naposled jsem koukl z okna. Přes zamlženou tabulku skla bylo vidět siluety na ulici. Všichni někam pospíchají, všechny jejich síly jsou soustředěny na to, aby nahrabali co nejvíce peněz. Někteří pospíchají za svými příbuznými, všichni si v hlavě nosí svoje myšlenky. Až mě tady najdou, povzdechnou nad mým tělem, tak mladý a vzal si život. Odvezou mě pánové v černém voze, kteří mě ani neznají. Pohřeb mít nebudu. Nemám nikoho příbuzného, kdo by tam přišel. Můj byt vyklidí a nic tu po mně nezůstane. Ano, nic tu po mně nezůstane, pomyslel jsem si. Moje narození bylo zbytečné. Tahle myšlenka mě dostala zpět na zem ze stoličky. Jsem na všechno sám a nic velkého nedokážu, to je mi jasné. Ale chtěl bych, aby tu po mně něco zůstalo. Možná se vám to bude zdát hloupé, ale nepíšu o sobě do deníku.

Napsal jsem tam všechno, co se mi v životě stalo špatného. Psal jsem tam o sobě jaký jsem. Když jsem měl jedny z těch hrozných dní, kdy bych nejradši sebevraždu dokončil, napsal jsem o tom do deníku. Ano, zabil jsem se v deníku. Z deprese jsem se vždycky vypsal a pomáhalo mi to.

 

 

II. Monika

 

     Život je nádherný, přináší každý den spoustu možností. Každý den máme šanci poznat někoho nového a rozhodnout se, jestli s ním chceme být dál, ať už jen jako kamarád, přítel, kolega a nebo s ním být i něco víc. Mám mnoho zájmů a někdy nevím, kde mi hlava stojí. Od přírody jsem člověk veselý a stále mám dobrou náladu, kterou se snažím rozdávat i do okolí. Podle mě je smích ten nejlepší doktor.

Často jezdím za svými rodiči na venkov, mám to tam moc ráda. Oproti městu je tam božský klid, procházky s blízkými lidmi, kteří pro mě hodně znamenají, se nedají snad ničím nahradit. Každý musíme mít někoho blízkého, někoho komu se můžeme svěřit. Bez toho si svůj život nedokážu představit.

Ještě studuji a do školy jezdím autobusem. Dnes je opravdu krásně. Šla jsem na zastávku a pobrukovala si  nějakou známou melodii snad z filmu, ale už nevím z jakého. Zpoza rohu se vynořil bílý autobus a tak jsem zvedla svoji tašku z lavičky, ale na jeho boku bylo číslo dvě a já čekám na pětku. Dveře autobusu zasyčely a otevřely se. Když v tom ještě nějaký pán, který asi zaspal nebo si ráno polil košili kávou nestíhal a mával na řidiče, aby ještě počkal. Když proběhl kolem mě, z kapsy mu vypadla nějaká knížečka. Zvedla jsem ji a mávala s ní na pána, aby počkal, že mu něco vypadlo. Ale to už zase zasyčely dveře a on odjel. Tak to dám řidiči mému řidiči a třeba se o knížečku pán přihlásí, napadlo mě.

Dnešek byl náročný a večer jsem padla do postele jako špalek. Sáhla jsem do tašky a nahmatala knížečku, kterou ráno ztratil pán, co tak pospíchal na autobus. Úplně jsem zapomněla ji odevzdat řidiči. Celá já pořád něco zapomínám. Vím, že by se to nemělo. Zvědavost však byla silnější a otevřela jsem knížečku, na které bylo napsáno DENÍK E. Nalistovala  jsem nějakou stranu a začetla se do rukou psaného textu: Dnes jsem šel po ulici, úplně cítím pohledy všech lidí, dívají se na mě s takovým odporem. Všichni mě nenávidí. Kdybych tu nebyl, nikomu bych nescházel. Už se mi před očima zase houpe ta smyčka, představa přisunout si stoličku k trámu, kde je stále uvázaný provaz s oprátkou. Stoupám si na stoličku, přes hlavu jsem přetáhl lano. Teď jen pravou nohou vychýlit stoličku, tak aby se zvrtla a spadla na zem. Stolička padá a v krku jemně zakřupalo. Pokoj bledne a potápí se do tmy…

Takového psaní bylo v deníku spousta. Těžko si představit, co všechno zlého prožil pan E., nikde v deníku není jeho jméno. Do řádků psaných pokaždé jiným perem jsem se ponořila a četla jsem snad celou noc, než se mi zavřely oči únavou. Ráno jsem se probudila vedle otevřeného deníku a začala jsem číst dál: Ten den byl otec zase opilý. Uhodil mě tak silně, že jsem se praštil hlavou o radiátor. Ještě víc se na mě rozhněval, když viděl slzy, které mi stékaly po zarudlých tvářích. Každý takový den se zlomila moje osobnost a topila se do černé tmy. Nikdy už nebudu takový, jako bych mohl být, kdyby se nic z toho nestalo. Občas si představuji, jaké by to mohlo být, kdybych byl jiný. Kdyby se věci odehrály jinak, kdybych se narodil jinde, jindy. Mohl bych svůj život změnit, ale na to už nemám sílu. Na stole leží žiletka, jen se pro ni natáhnout a rozbít kůži na zápěstí…

Teď když jsem ve škole, když jdou lidé po ulici, stále musím myslet na pana E., co asi dělá. Nemá svůj deník, jen aby si nic neudělal. Psal v něm, že mu pomáhá, když má ty své dny. Měla bych ho najít. Ale nic o něm nevím. Fascinoval mě čím dál tím víc. Jediná šance jak se s ním zkontaktovat, by bylo doufat, že zase přijde na autobusovou zastávku.

 

 

III. Erik

 

     Někde jsem ztratil svůj deník. ŽIVOT JE PEKLO. Psát nový nebudu. Ale mám strach, že až přijde zase jeden z těch zlých dnů, nezbude nic, než vyplnit svoji představu. A na výběr budu mít jen to, jak to udělám. Představa, že někdo našel můj deník, mi křivý pusu. Ani nevím proč, mám snad strach z toho, že někdo pozná jaký jsem, co prožívám. Mělo to přece zůstat jen mezi mnou a listy deníku. Alespoň do doby dokud jsem živý. Celé dny koukám na zeď. Tu a tam mě napadne, jestli umím ještě mluvit a tak někdy jen tak něco řeknu, třeba jedno slovo, co mě napadne. A pak zase jen koukám. Někdy se ohlédnu na dveře, mohl bych jít ven. Na to nemám však ani sílu, ani náladu, zase by na mě všichni koukali. Občas kouknu na trám, ze kterého visí tlusté lano. Radši na něj nekoukám dlouho.

Dnes, už když jsem se probudil, jsem cítil, že není všechno v pořádku. Začaly mě přepadat ty stavy. Provaz byl tak blízko, měl bych už od všeho klid. Přišoupl jsem si stoličku hned pod trám a pomalu si na ni stoupl. Přesně tak, jak jsem to psával ve svém deníku. Smyčka mi obepínala krk a oči mi trošku slzely. Rozmazaným pohledem jsem koukl z okna a viděl, jak ranní sluneční paprsky rozráží zamlžené sklo. Venku je krásně a já dostal chuť naposled vidět ten podhled kopečků za městem. Až pak zvrhnu stoličku a ukončím tohle peklo. Sundal jsem oprátku z krku a oblékl  se. Zamknul dveře a vyšel jsem na ulici. Zhluboka jsem se nadechl, kouknul  na hodinky a vyšel na svoji zastávku. Naposled když jsem tam šel, málem jsem nestihl autobus. Musel jsem běžet, to pro mě bylo nepříjemné. Ne že by mi vadil rychlý pohyb, ale na ulici tak na sebe strháváte zbytečně pozornost. Dnes na zastávce budu čekat a nikdo si mě málem ani nevšimne. Když jsem čekal, ohrnul jsem si límec nahoru a ruce strčil do kapes. Kousek ode mě stála nějaká holka a stále na mě zírala. Myslel jsem, že vyletím z kůže. Proč lidi takhle čumí, to vážně nechápu.

 

 

IV. Monika

 

     Do školy chodím později, abych mohla čekat na pana E. Je to už skoro dva týdny a stále na zastávku nepřišel. Bála jsem se, že si ublížil. Až dnes přišel na zastávku nějaký pán, který mu byl podobný. Ale je to dlouho a já ho tehdy viděla jen chvilku. Nemůžu nic ztratit, oslovím ho a zeptám se, jestli deník není jeho. Celá jsem se chvěla, když jsem za ním vykročila: ,,Dobrý den, není toto vaše?“ Když jsem ho pozdravila, ucukl a s lehce vystrašeným výrazem mi vytrhl deník z ruky. Odsekavým tónem poděkoval a dlouhými kroky začal doslova prchat ze zastávky autobusu. Nevěděla jsem, jestli se za ním mám vydat a promluvit si s ním o jeho deníku. Ale nezdálo se mi to jako dobrý nápad.

Snažila jsem se na muže zapomenout a začala zase normálně žít. Ale nešlo to. Každé ráno jsem doufala, že přijde na zastávku a bude si chtít promluvit.

 

 

V. Erik

 

     Zabouchl jsem za sebou dveře mého bytu a křečovitě jsem držel svůj deník. Deník, který jsem tak dlouho postrádal. Hned jsem usedl ke stolu, vzal pero a začal psát.

Dlouho jsem sem nic nenapsal. Ne, že bych nechtěl, ale deník jsem někde nešťastnou náhodou ztratil a už jsem myslel, že ho nikdy neuvidím, avšak nový jsem psát nezačal. Již jsem měl uvázanou oprátku kolem krku, ale nakonec se mi dostal do rukou můj starý deník. Dala mi ho jedna dívka. Měla velice příjemný kukuč, koukala na mě tak chápavě…

Promnul jsem si oči a koukl, co jsem to vlastně napsal: Měla velice příjemný kukuč, koukala na mě tak chápavě. Toto jsem snad nikdy nenapsal. Nikdy o nikom. Když jsem si večer lehl do postele, koukal jsem do stropu a musel jsem přemýšlet nad jejím pohledem. Tak na mě nikdo léta nekoukal, naposled snad máma. Následující ráno jsem sebral odvahu a vydal se na zastávku v očekávání, že ji tam potkám. Už z dálky jsem viděl, jak tam stála a nervózně přešlapovala.

 

 

VI. Erik a Monika

 

     ,,Dobrý den, jmenuji se Erik. Omlouvám se za můj výstup, když jste mi vracela můj deník. Moc vám za něj děkuji, ale snad mě chápete. Musíte, pokud jste ho četla.“  Oči se jí rozzářily a zase na mě tak koukala. Tak jako nikdo. ,,Já jsem Monika. Jsem moc ráda, že jste tu. V pořádku, máte pravdu, chápu vás, četla jsem to, to já se omlouvám. Věřte, že na světě jsou lidé, kterým na vás záleží. Jen je musíte najít. A když se nikomu nikdy neotevřete, tak ho nikdy nenajdete, chápete mě?“ Těžko říct, co to tehdy do Erika vjelo. Pozval Moniku k sobě domů a ona šla. Monika vstoupila do chodby a viděla pokoj přesně tak, jak si ho představovala. Oprátka visela na svém místě. Erik Moniku nepozval dál a tak čekala na místě. Za chvíli přišel s nožem v ruce a stále s tím svým pohledem, v očích prázdno.

Sklonil se pro stoličku, s vrzavým pohybem si ji přisunul blíž, vlezl na ni a odřízl oprátku. Koukl dolů na Moniku a široce se usmál. Po takové době pravý nefalšovaný úsměv, který náhle rozehnal všechny jeho vrásky z tváře: ,,Děkuji vám, ztráta mého deníku bylo to nejhorší, co se mi stalo. Ale našla ho ta nejlepší osoba, která na celém světě mohla.“

ŽIVOT NENÍ PEKLO! I když jistě může být, když jste líní hledat ráj. Peklo je jen jedním z ,,pokojů“ v životě,  do kterého tu a tam vstoupíme…