Temnota
Pokaždé je graciézní to temno,
Co tě vždy nějak chytí,
A věř mi, že tě to nikdy nepustí.
Ty pomalu přestáváš mít jasno.
Vždyť je to tak líbezné,
Však je to jen pohled první,
Ale pro blázny jako ty poslední,
Jež ve svém potupném životě spatříte.
Temná opona se pomalu sklání,
A ty okusuješ tu bolest,
Ale nedá ti ta tvá mizerná čest,
Nicméně i ta se za chvíli zbortí.
Po temných cestách jdeš dál,
Bolest ti koluje v žílách,
Temnota je ti v patách,
Šance na návrat je jedna z mál.
Oheň tě obrací v prach,
Nebylo přeci jen to světlo lepší?
„Ne!“ nahlas zařveš si,
a usidluješ se v temnotách.
Tohle vše lomcuje tebou:
Strachy, utrpení, nenávisti,
Nezažil si větší úchvatnosti.
Ale projeďme si to ještě jednou:
Tma tvé oči pomalu zaslepuje,
Ty nevidíš ni na nos svůj,
Strach pomalu zblbuje mozek tvůj,
Posvátná hrůza tě zvolna ukojuje.
Konec se blíží, to ty víš,
Strach tě ve svých spárech má,
Utrpení tě pomalu dostává.
Bolest již dávno necítíš.
Tvůj strach a utrpení je větší,
Než kdykoliv jsi měl.
Mohl si tomu zabránit, to si věděl,
Avšak tvé tělo v temnotě teď kráčí.
Nenávist tvůj rozum dostává,
všechno světlo nenávidí,
ale ono pro tebe stále brečí,
a pomocnou ruku ti dává.
Tvá ústa jen mlčí,
A usmívá se jen na temno,
To nádherné a krásné temno,
Kteréž na tebe křičí:
„Bij je, bij je, bij je, zabij je všechny!
Co ti v životě dali?
Tys jim dal vše, co chtěli,
A nikdo ti za to není vděčný!“
Ale pak, pak uslyšíš ten hlas,
Co se na tebe směje!
Tam z temnoty dráždí tě,
Je tak ošklivý až tě smete velký třas.
Neboj se, můj drahý,
Je to jenom pěkné zlo,
Vábnější než dobro.
Na konci bude tvůj život hodně drahý.
Peklo si na tebe brousí zuby.
Svou bránu ti pokorně otvírá,
V Království stínů tě vítá,
Jen si zde odpykáš své dluhy.
Boha prosíš o odpuštění v poslední chvíli,
Jenže on říká: „Já tě odmítám,
Za vše si totiž můžeš sám.“
Otáčí se a zakrátko mizí v dáli.
Smrt si přišla pro tebe -
Život je za tebou;
Máš za sebou cestu temnou -
Neboj, nepošle tě do nebe.
Mám pro tebe útěchu,
Nejsi sám, kdož do Pekel jde,
Většina lidstva tam cestu najde.
Mám i pro tebe dobrou radu:
Neodporuj jim tam.
Nebe zeje prázdnotou,
Lidé se rodí v srdcích s temnotou,
Kteráž je pro ně velký klam.
Náš příběh zde končí,
Ale pro tebe vše začíná,
Útrapa si tě pohlídá.
A otázka se nám jeví:
Co to ta temnota je?
Jsou to věci, které děláme,
Špatnosti, které tvoříme,
Světlo, které každý opovrhuje.
Ale, jak víme za zkušeností,
I v té největší tmě,
Se najde plamínek naděje,
Světlo, jenž nás osvobodí.
Naše srdce je to světlo,
Vpřed nás vede,
Zlu vyhýbajíc se.
Ze zadu na nás stále křičí temno:
„Vrať se! Dám ti vše!“
A mnozí pokušení neodolají,
A stejně jako ty volají:
„O, prosím, vysvoboď nás, Bože!“
Pouze tvé srdce a víra tě vysvobodí,
Z temnot tě vyzdvihne,
Štěstím a láskou tě zaplave.
Pouze chtít všichni musí.
Pro tebe je již pozdě.
Nyní se v temnotě topíš,
Za své hříchy platíš,
Peklo zahubí tě.
Vítej mezi námi, hlupáku!
Každý dnešní člověk zde přijde,
Každého vyhubíme zde!
Tady ti nedá nikdo pomocnou ruku!
Já jsem Temnota, já jsem vše,
Pod palcem mám tvůj osud,
Tvá budoucnost začíná odsud:
Zdechni, ty jeden parchante!
Tak jako všechno lidstvo,
I ty do temnot spěješ,
Nade mnou nevyhraješ!
Táhni do Pekel, špíno!