, 29. 5. 2014, Povídky
V pokoji byly dvě ženy v jednu chvíli, která se schovala uprostřed a trpělivě vyčkávala, tak jak to chvíle umí. Vyčkávala na vhodnou příležitost, která se asi někde zapomněla. Nebo možná byla v pokoji také, ještě o chvilku dřív.
„Vím, že nespíš,“ řekla starší žena. Volila slova tak, aby pokud možno bolela. A čím víc, tím líp. A k tomu je potřeba čas, správné načasování. Tak dlouho váhala a otálela a její život mezitím plynul a ona…, pořád necítila zadostiučinění, nebo alespoň cípek štěstí. „Takže mě teď poslouchej.“
„Jsem unavená, mami. Nemohlo by to počkat až…,“ nesměle pípla mladší.
„Nemohlo, a neříkej mi tak!“
„Jak?“
„Nejsem tvoje matka!“ A bylo to venku. To co celá léta konejšila a hýčkala, ošklivá záležitost, všechno k čemu se už nechtěla vracet, bylo venku - jen tak. Byla na sebe naštvaná, ale potom obrátila svůj vztek na ni. Vzala jí pocit triumfálního odhalení, všechna ta léta hořkosti a smutku, která musela snášet. Měl to být vítězný ohňostroj a zatím to vypadalo na osamocenou vánoční prskavku.
Jedna žena zkoušela vykřesat jiskry z písku, druhá, zcela paralyzovaná nenadálým zjištěním jen tiše hledala slova. Obě v dusivém tichu pokoje, který poskytl útočiště jak chvíli, tak okamžiku.
„Možná bys měla odejít. Prostě jdi pryč…,“ řekla mladší, snažíc se ze svého slovníku vyjmout slovo, které používala tak samozřejmě. Máma. Maminka. Máti. Vzpomínala, kdy naposledy řekla „maminko“ ve spojení s matkou. Možná, kdysi dávno. Jako malá. Ale i tehdy převažovalo spíše oslovení: „mamko“ nebo prosté, „mami“. A teď najednou? Proč jí to řekla? Proč a co všechno chce říct?
„Pryč? To by se ti tak líbilo, co?! Nikam nejdu.“ Poodešla od okna.
„Nikdy jsem tě neměla ráda. Už od první chvíle,“ nadechla se, a zkoumavě sledovala, jestli slova mají správnou ničivou sílu. Potom spokojeně pokračovala. „Už od první chvíle jsem si přála, abys zemřela. Aby se něco stalo. Abys nebyla. A čekala jsem na první příslib, náznak, na nějaké znamení, které by znamenalo, že se moje přání splní. Ale čas běžel, tys rostla a já se trápila. Nikdo mě nedokázal pochopit, a nejmíň tvůj otec!“ Udělala dramatickou pauzu. Z části kvůli účinku slov, z části kvůli sobě samé.
„Proč teď, po tolika letech?“ Využila pauzy mladší, která nebyla schopná pochopit a přijmout slova, která se na ni valila. Chce mi ublížit, to bylo to jediné, co si ze všech slov uměla připustit. Ale proč? K čemu?
„Máš pravdu, neměla jsem čekat tak dlouho,“ odvětila starší a pokračovala, „teď se mi to hodí. Už se nemůžu dívat na to, jak se všechno točí jen kolem tebe. Jakoby na světě nic a nikdo jiný nebyl.“
„Mami, prosím tě….“
„Neříkej mi tak, jednou provždy mi tak neříkej!“
„A jak ti mám říkat?“
„Jménem, nebo nevíš, jak se jmenuji?“ Rozčilovalo ji, jak se chová. Místo, aby se zhroutila, plakala, sápala se po ní a dožadovala se popření, je v klidu a oči má jen trochu uslzené a vyptává se, jak ji má oslovovat.
„Vím. Lenka. Takže ti mám teď říkat…, Lenko?“ Přišlo jí to hloupé, aby matce říkala jménem, i když věděla, že to zase tak neobvyklé není. Snažila se získat čas, srovnat nové informace, myšlenky. Byla to zoufalá situace. Pozorovala ji. Matku, která právě zuřivě procházela po pokoji. Svoji matku? Zrovna se přiznala, že jí není. Bylo to bláznivé, neskutečné. Podivné a…, nerozuměla tomu. Proto se snažila přerušit monolog, zvrátit ho do dialogu. Pochopit to, co šlo, nebo alespoň něco.
„Víš co? Necháme toho.“ Ráda by tenhle divný hovor ukončila sama tím, že by odešla, ale nemůže a zdá se, že to máti ví. A proto si umanula, že odpolední chvíli něčím zpestří, nějakou takovou pitomostí. Chtěla křičet, ale ovládla se.
„Vzpomínáš si,“ pokračovala starší, „kolik ti bylo? Čtyři? No to je jedno. Pamatuješ, jak jsem tě vedla do letní školky?“
Vzpomněla si, byla to jedna z mála chvilek, které podnikla jen s mamkou a nikým jiným. Bez tatínka, bez Elinky, bez babičky, bez dědy. Jenom horlivě přemýšlela, jak letní školka před lety souvisí s dneškem.
„Držela ses mě za ruku, nikdo nepochyboval o tom, že bys nebyla moje dcera,“ odkašlala a pokračovala, „vplula jsi mezi ostatní děti jen tak, jak kdybys mezi nimi byla odjakživa a ne první den, vzpomínáš?“
Mladší kývla, stále netušila, kam tím míří.
„A já jsem si v tu chvíli uvědomila, jak tě nenávidím. Tu tvoji samostatnost, bezprostřednost, schopnost přitáhnout k sobě pozornost.“
„Jasně, že jsem přitáhla pozornost, byla jsem nová, sakra.“ Prudce se ohradila mladší a pokračovala: „Takže od té doby jsi mě nenáviděla? A do té doby co?“ Uvědomila si mírně sarkastický tón, ale naštvala ji.
„Do té doby taky. Nepřerušuj. Jen jsem si uvědomila, jak silná je moje neláska k tobě. A toho přemáhání, aby to nikdo nepoznal. Měla jsem tě nakoukanou.“ Rozesmála se. Nebylo poznat, jestli je to veselý nebo ironický smích, ale rezonoval v obou napříč celým pokojem.
„Nakoukanou? Jak to myslíš?“
„Prostě jsem tě pozorovala, abych tě znala.“
„Nestačilo, že jsem tvoje dcera? Musela jsi mě pozorovat jako cizí dítě?“
„Jsi cizí. Nejsem tvoje matka.“
„Kdo to ještě ví?“
„Všichni.“
„Aha, takže ty nejsi moje matka, tatínek není můj tatínek, babička s dědou nebyli moji a teď mi to po pětadvaceti letech jen tak řekneš, abych to věděla?! Proč?“ Lže. Jinak to není možný, taková pitomost. Nedává to smysl, nic z toho, prostě nic.
V pokoji ticho a nekonečný čas. Usadil se do stěn, do oken, do všech tkanin a teď - jen vyvěrá. Nabírá na síle jako malý plamínek, foukneš a mezi chuchvalcem dýmu vzplane. Hoří a roste. Plápolá. Vystrkuje špičatý jazyk v celé své nespoutanosti. Bere si všechno a nenechá nic a na svém místě už vůbec ne. Plení a ničí.
„Vypadla jsi z konceptu? To jsem ráda, že tě taky něco rozhodí,“ spokojeně zavrněla starší.
„Rozhodí? Máš dojem, že jsem v klidu a pohodě? Že mi musíš servírovat nesmysly, abys mě vytrhla z klidu?“
„Nejsou to nesmysly! Vezmi to na vědomí.“ Starší byla spokojená, konečně se splní část přání. Je na koni.
„Víš co? Tak teď zase já, jo? Mami!“ Dala si záležet na posledním slově a než se starší vzpamatovala, pokračovala: „Vzpomínáš si na Šumavu?“
Starší neurčitě kývla hlavou.
„Měla jsi jedinečnou příležitost mi tohle říct. Vzpomínáš? Když jsem ti volala a prosila tě, abys přijela.“ Polkla. Najednou jí projel ostrý studený pocit, že je to pravda. Nebyla schopna slova.
„Za prvé si mě probudila, za druhé,“ usmála se, „nechat si ujít tohle?“ Postavila se, šťastná. Celá zářila. Konečně! Konečně je to tady, někdo vyslyšel její modlitby a začal plnit dlouho očekávané tužby. Povedlo se jí to. Rozhodila ji. Psychika je pro zdravotní stav nesmírně důležitá, ta slova rezonovala a plnila každou její část. Tetelila se radostí, protože když se zhorší psychika, zhorší se i zdravotní stav a potom, potom už je jen krůček k tomu, aby se celá léčba ukončila.
Mladší vnitřně bojovala s přijmutím. Ne, ne a ne, to nemůže být pravda. Jen mi chce ublížit. Ale…, proč? Sakra, proč…, ne!
Starší si uvědomovala svoje vítězství. A užívala si ho naplno, bez skrupulí. Dokonce se přistihla, že má chuť tančit. Roztáhnout ruce, jako malé dítě a zatočit se, aby se potom celý svět točil s ní. A připravovala si sladkou třešničku na závěr.
„S poslední vůlí si nelam hlavu, dědit budu já. A nemůžu se dočkat.“