Sedáváme na zemi (byli a jsme tací),
totiž - Vaše ruce jsou to pravé pro záchranu,
výkyv, člověk přestává být tělem, když je v mracích,
vždycky trvá věčnost, než se zase jedním stanu.

Možná není důvod - tělní dotyky jsou klišé,
nablýskané ozdoby snad vynahradí všechno,
jenže na co nořit svoje údy do semiše?
V moři prachu spousty ozvěn vlhkou pravdu řeknou.

A že místo závojů jen splihlé pavučiny?
(Splývají si ze zdí jako kdyby jim svět patřil).
Přitom každý z koutů je tak přívětivě jiný
a společnost nám dělají mí osminozí bratři.

Je tu toho na nás moc.
Řev a smrad a písek z dóz.