, 2. 1. 2014, Povídky
Procházka
Po příjezdu do města jsme se rozhodli, že se půjdeme ještě projít. Bloudili jsme podél hradeb a hledali volné místo k zaparkování. To se nám nakonec podařilo až za cenu ponechání auta na přímém slunci.
Zamířili jsme k nedalekému parku. Vyměnili jsme nepříjemný žár za neutišitelný řev cikád. Poprvé za dva roky mého pobytu v Itálii mi však nevadily.
„Za tím stromem je nádherná pískovcová fontána. Vedle jsou lavičky a velké pískoviště,“ ukazovala mi místa, kam podle svých slov ráda chodila odpoledne se svými tehdy malými dětmi na procházky. Teď sem chodí každé ráno běhat.
Připadal jsem si jako archeolog skládající malé střípky jejího života do původní mozaiky. Se zájmem jsem naslouchal každému jejímu slůvku.
Zastavila se u houpaček a zasněně se podívala na děti, jak si v parku bez dozoru dospělých hrají.
„Dříve než budu mít rodinu a děti, tak bych rád ještě cestoval. Dlouho sním o tom, že bych se jel podívat do Ameriky,“ začal jsem hovořit o svých představách budoucího života a jedním okem sledoval její reakce.
Téma mé životní budoucnosti ji velmi zaujalo, protože ihned začala vymýšlet jména dětí, které jednou budu mít. Říkala je tak suverénně, že jsem měl z toho trošku pocit, jako by je měla již dlouho vymyšlená. Určitě se jí vždycky všechna líbila, ale nakonec je žádnému ze svých dětí nedala, protože nikdy neměla sílu si je prosadit u svého manžela, protože ten musel mít při výběru jmen pro jejich dcery vždy poslední slovo.
Náhle se objevil ve vzduchu mezi stromy fotbalový míč a trefil ji do nohou. Kluci se zarazili a pozorovali naše reakce. Chtěl jsem vystartovat, ale ona se usmála a vrátila míč klukům zpět.
Začínala mít trošku rozvernou náladu.
Chtěla se na chvilku posadit na lavičku. Dívali jsme se na procházející lidi a mě napadlo, abychom jim společně začali hádat jejich skutečná či fiktivní povolání.
„Ten pán je určitě zubař, má moc jemné ruce,“ tvrdila například o muži ve středních letech, který podle mě nedostudoval ani střední školu. „Ne ne, to bude pošťák. Všimni si těch vypracovaných nohou,“ oponoval jsem. Poté jsme viděli paní učitelku, policistu, fotbalistu, řidiče tramvaje, zloděje, homosexuálního ministra, poslance a jeho neuspokojenou, ač sympatickou manželku…
Bylo půl čtvrté. Zvedli jsme se z lavičky a pokračovali ve vymýšlení dalších vtipných povolání. Došli jsme na konec parku, kde byla možnost se z fontánky osvěžit vodou.
Napadlo mě jít na zmrzlinu. Vzala mě za ruku a táhla pryč z parku do uliček velkoměsta na roh malého náměstí, kde byla veliká cukrárna s více než padesáti druhy výborné italské zmrzliny.Tu nám nandávali špachtlemi.
Sedli jsme si s ní na roh kašny. Vzájemně jsme si jako dva zamilovaní studenti ochutnávali z kornoutků jednotlivé chutě. Já jsem si dal pistáciovou, jogurtovou a melounovou.
„Nechtěl bys jít do kina? Kousek odtud je takové malé kino,“ zeptala se.
„Velmi rád. A ty víš, co dneska dávají?“
„Nech se překvapit.“
Odvětila s potutelným zamrkáním a dala mi prst přes rty. Plně jsem se jí oddal a čekal, co to bude za překvapení.
V kině zrovna začínalo odpolední představení, na které přišlo i s námi pět lidí.
Uvelebili jsme se úplně vzadu, kde na nás nikdo neviděl. Po dosednutí do velmi pohodlných sedadel mi přitiskla hlavu na rameno a bříšky prstů se letmo dotkla mé ruky. Moje prsty na oplátku pomalu sklouzly po její dlani a ona je v ní zadržela. Nakonec se naše ruce jako dvě větve začaly proplétat.
Opět jsem prožíval pomalé zatmění mysli, které mi nedovolovalo se plně soustředit na film. Začala se mi zničehonic klepat kolena, což nešlo ničím zadržet.
Ona naopak vypadala velice uvolněně a se zaujetím sledovala příběh na plátně. I když ruku do ohně bych za to nedal. V té tmě bylo těžké cokoliv na její tváři rozeznat.
Hlavou mi pomalu pronikla vůně jejích vlasů, později i těla. Každým dotykem mnou proskakovaly pichlavé impulsy. Volnou rukou jsem ji začal hladit po tváři, pažích a stehnech. Ona mi pevně stiskla ruku a několik jejích polibků opakovaně dopadlo na můj krk. Po těle se rozlila síla vzrušení, která mě během chvilky plně pohltila.
Nějaký muž prudce otevřel dveře a zůstal v nich stát. Paprsky světla nás vyrušily a oba jsme si rychle sedli v křeslech jako děti ve škole, když do třídy nenadále vešel pan ředitel.
Zepředu se ozvalo k muži ve dveřích, ať si sedne a neruší, což zbytek sálu pobavilo. Muž tedy vstoupil a sedl si o tři sedačky vedle nás.
Trvalo nějakou dobu, než si opět naše ruce našly k sobě cestu. Do konce filmu jsme se nepřestali jemně dotýkat.