Doušek po doušku upíjím beznaděj,
beznaděj tupých nocí a bledých dní,
které v parodii života na mě křičí,
jsi toust.
Jsi toust a hledáš jiný toust.
Hledáš toust, který sedne k tomu tvému,
který ti v balení bude nablízku.
Hledáš toust i dostatečnou náplň a sýr,
které vás neoddělitelně spojí,
to vše při správné teplotě.

Nemám však již sil, vzdorovat reálnosti,
vzdorovat krutosti všednosti i nevšednosti.
A snad dál se i rvát a bojovat?
Ne, již ne.
Zbyl jen strach ve mně ukrytý,
strach strach, že jsem houska.
Lehce osolené pečivo,
prodírající se životem osamoceno
a zmateně spleteno.
Jen s trochou máku na hřbetě.
Chvílemi opět i doufám,
doufám, že jsem koblížek.
Se sladkou náplní,
na kterou se vždy těšíme
a náladou zvedajícím k obličeji se lepícím cukříkem.

To vše se ve mě sváří a rve,
jak mám vědět čím jsem a kým budu?
Možná snad...
že by Pekař?