Jen jednou směl se pousmát,
však zborcené rty to neunesly.
Jdem vstříc větrům sílu odevzdat,
hradbou z lidských těl a přece sami.

To usmání bylo jak jezero v písku,
které drolilo vlastní břehy.
Tak kráčejme po pás řekou stesků,
neslyšíc vlastní vzdechy.

Jen jednou směl život milovat,
a vzlétnout nad vrchol borovice.
To Tobě Bože chci si stěžovat,
že kradeš plamen křehké svíce.