To usmání bylo jako jezero v písku
které drolilo vlastní břehy -
pletence vratkých myšlenek

zborcené rty to však neunesly…
v ohybech podzimního slunce
ztěžkla víčka i hluchá místa

zrnko za zrnkem spílalo času
útlý pas přesýpacích hodin
ztrácel na rovnováze

jen jednou směl se pousmát
naposled mezi odřenou duší
a zpátečním lístkem do neznáma.