, 21. 3. 2013, Povídky
To by mě zajímalo. Jaké myšlenky proudí myslí, která vyniká nad ostatní. Jestli jsou typově stejné, vycházející z pocitů daných prostředím, vjemy. A nebo jen čekají uvnitř, vystrašené nedokonalostmi hmotného světa, až přijde jejich chvíle a budou se moct projevit naplno. A jestli sem vůbec patří. Jestli jsou určeny pro nás, obyčejné lidi. Možná mají nějaký úplně jiný, hlubší smysl.
Monika seděla na nízké školní židli, přemýšlela a zároveň se dmula pýchou. Cítila na sobě občasné pohledy okolosedících rodičů. Určitě jí záviděli. Každý by chtěl takového potomka jako má ona. Každý bez výjimky, tím si byla jistá.
Dvě řady před ní seděla Sylva. Znaly se od střední školy. Nikdy nebyly kamarádky a nikdy je nenapadlo, že budou jednou sedět společně v učebně hudební výchovy jako matky. Život už je takový. Právě teď se Sylva otočila a na Moniku se usmála. Závidí. Nikola je dobrá ve zpěvu, vlastně nadprůměrná, ale je pořád o třídu níž.
Patrik seděl vzpřímeně u klavíru a kouzlil. V šesti letech už pro něj etudy neexistovaly. Místo Leopolda Mozarta figuroval v repertoáru syn Wolfgang, v případě změny pak Frederik Chopin či Claude Debussy. Patrik byl génius. Když zrovna neexceloval v některém z mnoha vyučovacích předmětů, odpočíval u hudby. Tento školní koncert pro něj nebyl ničím namáhavým, ničím, před čím by se musel třást trémou jako například děvčata, která zpívala ve sboru (mezi nimi Nikola, která byla o třídu níž než on). Byl blonďatý, krásný a nadaný, oblečený v elegantních tmavých kalhotách a bílé polokošili, s vědoucím pohledem upřeným směrem k otevřené partituře. Ale ne, nekoukal do ní, koukal kamsi nad ni, tam, kde viděl scenérii, hory, slunce, moře, všechno ze svých snů, výjevy, které svojí hrou doprovázel. Bylo to nádherné a jeho maminka na něj byla velmi hrdá.
Všeobecné nadání se začalo u Patrika projevovat velmi záhy po té, co získal svoji hlavu (tak se tomu občas v maminkovském žargonu říká - nazývá se tak období, kdy dítě přestane slepě následovat rodiče a začne při řešení problémů nasazovat vlastní mozek). Náhle toho spoustu věděl, protože se naučil sám od sebe číst. Ve čtyřech letech. Hru na klavír odposlouchal a jediné, v čem mu musela paní Langrová (učitelka hudby a rodinná přítelkyně, po Liborově smrti bližší než kdy předtím) trochu pomoct, byl prstoklad. Ale to bylo zanedbatelné. Uměl skvěle šachy a Moničini známí žasli nad tím, o čem všem si je Patrik schopen s nimi povídat.
Mělo to, bohužel, i své stinné stránky. Patrik neměl žádné kamarády. Vždycky se objeví něco, co výhodu vyváží nevýhodou. Říká se, že pokud chcete provést zásadní rozhodnutí, musíte si srovnat plusy a mínusy.Pak už není cesty zpátky. Klíč je vždy jen na jedné straně dveří. Ale copak měli oni na vybranou? Prostě se to stalo. Byl tu výjimečný Patrik, který byl osamocený i přesto, že se mu jeho matka snažila věnovat tolik pozornosti, kolik jen mohla. Proto se objevili létavci. Aspoň si to Monika tehdy myslela.
“Co to je?” zeptala se Monika se zájmem, když nahlédla Patrikovi přes rameno, aby zahlédla kresbu, kterou právě dokončoval. Sledovala, jak je prací zaujatý, mračí se a mezi rty se mu občas objeví špička jazyka. V ruce držel červenou pastelku, která už byla skoro celá pryč.
“Červení létavci,” odpověděl a na chvilku přestal malovat. Podíval se na ni. “Jak jsem ti o nich vyprávěl cestou domů.”
“Aha, no jasně,” řekla. Vzpomněla si. Cestou ze školního koncertu šli do cukrárny a Patrik vyprávěl o tajemných stvořeních, která vídá a povídá si s nimi. Ta stvoření umí létat. Monika si v té chvíli vzpomněla na slova doktora, který Patrika vyšetřoval krátce po tragické smrti jeho otce a jejího manžela. Řekl jí, že dítě si prázdné místo v životě zaplní. Pokud se neobjeví někdo, kdo by dokázal důležitou osobu nahradit, nastoupí náhrada imaginární.
“Co si dáme?” zeptala se Monika, když se v cukrárně usadili u stolku.
Patrik nasadil mlsný výraz. Zažíval euforii. Dnes měl obrovský úspěch. Všichni mu tleskali a maminka na něj byla pyšná. Cítil se nádherně. “Harlekýna.”
“Harlekýna,” opakovala s úsměvem a objednala to samé i pro sebe. Čokoládový dort, pomyslela si, naše rodina se nezapře. I Libor, její manžel, byl zamilovaný do čokolády. Možná i ve chvíli, kdy ho postihl záchvat, měl kus takové dobroty v puse. Možná si osladil život před tím než zemřel. Aspoň to. Monika doufala.
“Mohli bychom s sebou vzít něco sladkého pro létavce.” Patrik to řekl bez toho, že by si uvědomil, že jisté věci si má nechat pro sebe a ve chvíli, kdy se oba soustředili na svůj kousek dortu.
“Pro koho?”
“Jsou takoví malí a létají. Jako víly.”
“A kdes je viděl?”
“Bývají u mě v pokoji. V noci. Povídáme si.”
Monika zpozorněla. Věděla, že si její syn vymýšlí, ale nechtěla dát najevo přílišnou nedůvěru, protože poslední, co by dítě v Patrikově stavu potřebovalo, byl nezájem. “Oni mluví? Létají? O čem si tak povídáte?”
“Vlastně o tom, co dělají. Jak létají a hrají si. A můžou ven i potmě. Nebojí se.”
Možná je hudba opravdu jen relaxace, říkala si Monika, třeba z něj bude nakonec spisovatel. Má fantazii.
“Takže kamarádi? To je výborné,” usmála se na něj a pohladila ho po vlasech. “Někdy nás musíš představit.”
“To ne. Vlastně jsem ti o nich neměl ani říkat. Takže dělej jako že nic nevíš, jo?” Podíval se na ni tak vážně, až ji zamrazilo.
“Dobře,” slíbila mu.
“Hm,” zamručela Monika, když si prohlížela téměř hotový obrázek, “vypadají jako netopýři. Ale červení.”
“Vlastně jo, jsou úplně jako netopýři,” přikývl Patrik, “Tajemství. Pssst.” Přiložil prst na ústa.
Ale bylo už pozdě.
Moniku probudil ze spánku synův křik. Rozlehl se potemnělým bytem a zabodl se jí do mozku jako ocelový hrot.
Vyskočila z postele a běžela k Patrikovu pokoji. Až když cestou bolestivě klopýtla, uvědomila si, že musí rozsvítit světlo. Ale když nahmatala vypínač a stiskla ho, nic se nestalo. Tápala tedy po zvyku, opatrně postupovala ke svému cíli.
Zavolala na něj, aby ho uklidnila. “Patriku? Miláčku, co se děje? Už jdu, neboj!”
Odpověděl jí jenom další křik.
Konečně dorazila do pokoje a málem zakopla o Patrika, který seděl na podlaze. Vzala ho do náručí a posadila se s ním na postel. Ucítila, že má záda pod pyžamem úplně promočená. Horečka, blesklo jí hlavou.
“Mami,” kňoural, “oni to vědí. Tys to řekla. Pročs to řekla?”
“O čem tu mluvíš? Miláčku? O čem to mluvíš?”
“Slíbilas, že o létavcích nikomu neřekneš.”
“Nikomu jsem o létavcích nic neřekla, nikomu.”
“Tak proč jsou na mě takoví?”
“Co se stalo? Co ti udělali?” Monika byla vystrašená. Tohle vypadalo na noční můru. Sama se jich jako malá děsila a nikdy je nikomu nepřála.
Pak zaslechla zvuk, který sem nepatřil. Zpozorněla. Naslouchala, poulila oči do tmy přes synovo rameno a snažila se identifikovat, co se děje. Zvuk byl šelest. Jako když se vlní závěs a jeho záhyby se třou o sebe. Jenže Monika byla moderní žena a v celém bytě měla jen žaluzie. Závěs to být nemohl. Ve tmě bylo něco, co šustilo. Hýbalo se. Monika ucítila závan. Nebyl to závan větru, průvan, nic takového. Byl to spíš srovnávací pocit, kdy její podvědomí vytušilo změnu v hustotě prostoru kolem. Podvědomí ji varovalo, že někde tam v té tmě se něco hýbe a přibližuje se to k ní.
“Létavci, mami. Létavci. Létavci.” Patrik byl vyděšený, neustále jí to opakoval do ucha. Pevně se jí držel kolem krku a ona ho stejně pevně objímala.
Náhle ucítila na rameni dotek něčeho teplého. To něco se rychle smýklo po její klíční kosti a pak jí to zajelo do vlasů. Instinktivně po tom hmátla a mezi prsty ucítila cosi pevného, kostnatého. Připomínalo to ze všeho nejvíc slepičí pařát. Pak se jí náhle vedle hlavy rozsvítilo cosi žlutého. Byla to dvě jasně žlutá světélka, která se při bližším pohledu změnila ve dvojici žhnoucích očí. Vykřikla a pokusila se stvoření setřást. Ohnala se a její ruka narazila na měkké tělo, připomínající tvarem netopýra, ale přece bylo jiné v něčem, co se nedalo popsat. Pak ji přes hlavu pláclo dlouhé blanité křídlo a létavec s hvízdnutím zmizel ve tmě.
“To ne,” naříkal chlapec, “říkali, že nejdřív vyrostu.”
“Co se děje? Lásko? Co se děje?” Monika cítila, že se jí začíná zmocňovat panika.
“Teď ještě ne,” pokračoval Patrik jako by ji vůbec nevnímal.
Tiskla ho k sobě a pohledem se snažila proniknout okolní tmou. Slyšela šuštot křídel létavců a občas uviděla nahoře, v místech, kde byl strop, záblesk žlutých očí.
“Takhle to nemělo být,” ozval se Patrik.
Přitiskla ho k sobě ještě pevněji. “Neboj se, jsem tu s tebou. Nic ti neudělají.”
“Svědí mě to,” řekl.
Ztuhla. “Co tě svědí, miláčku?”
“Krk.”
Teprve teď si uvědomila, že pod prsty, kterými s něhou přejíždí po jeho krku, cítí nerovnosti, které by tam být neměly. Uvědomila si, že jsou to stroupky, ostrůvky zasychající krve. A uvědomila si, že to, co cítí pod pyžemem na chlapcových zádech možná není pot. Vyděsilo ji to a vykřikla. Uvolnila objetí a svůj obličej co nejvíc přiblížila k jeho. Snažila se zachytit aspoň obrysy chlapcovy tváře, aby ho mohla vnímat, sdílet s ním jeho strach, bolest nebo i cokoli dalšího, co se ho v této chvíli zmocňovalo. Pohladila ho po tváři a dlaň jí zvlhla. Plakal.
“Kousli mě, mami,” řekl Patrik a hlas se mu třásl. “Nikdy předtím to neudělali, jsou teď naštvaní.”
Moničin strach se proměnil v hrůzu. Nemohla se pohnout. Jen seděla a zírala do tmy, svého malého génia v objetí. Nikdo se nechce vzdát toho nejcennějšího co má, je to přirozenost. Nikdy ho nedá. Budou ji muset zabít.
Tu noc zemřeli oba, ale jenom ona navždy.