Čau, jak se máš, teď spěchám, brnkni mi, uvidíme se, ozvi se mi, zajdem někdy na pivko (kávu), stav se někdy a tak dále a tak dále. Kolikrát jsme tuto frázi už slyšeli a kolikrát jsme tuto frázi pronesli? Asi mnohokrát a proč ne, vždyť o tom Olda Říha i zpívá.
Taky už jsem tuto "frázi" několikrát pronesl a nemyslel jsem ji vždy zcela vážně. Proč si vlastně říkáme někdy příště? Opravdu tak strašně spěcháme, že si nedokážeme najít chvilku posedět se starým přítelem? Opravdu se nedokážeme chvilku zastavit v tom našem uspěchaném světě? No a proč bychom to vlastně dělali, co z toho budeme mít?
Možná, že vás ten druhý opravdu rád vidí a chtěl by si s vámi popovídat. Možná, že má nějaký splín a byl by hrozně rád, kdyby se o něj mohl s někým podělit, někomu se svěřit. A možná někdy i ty budeš potřebovat s někým si popovídat. A pak ti přijde ta fráze od starého kamaráda "teď nemám čas, zavolej mi", dost odporná a budeš ji brát jako podraz.
Když o tom tak přemýšlím, příště, až mne někdo pozve na pivko, zkusím si pro něho udělat čas, třeba mi chce říci něco důležitého a spoléhá na mne, a třeba nic důležitého nechce a uděláme si prima večer.
A co uděláš ty, až tě někdo někam pozve?