Na staré půdě,
kde prkna vržou,
houpe se má duše
a blechy jí hryžou.
Pokuřuje cigaretu
a směje se dešti.

Modravý dým ke krovu stoupá,
duše se dál vesele houpá.
Tak proč nejdeš k nám
na dešti jen stojíš,
však náš dům je dosti velký
k nám jen - vejdi.

Střih.

Jarní slunce
k tomu duny písek
a oáza je na dosah.
Tam najdem náš klid,
kde velcí sloni létají,
tam fíky pro nás vyrostou
a srdce naše se obrodí.

Střih.

Uprostřed bojové vřavy,
brečíme nad smrtí,
kulký nám dělají šrámy
a strach nás pohltí.
Ale i zde je náš klid,
klid písečné duny
a oáza na dosah.

Střih.

Stojím na vrcholku skal
u nebeské brány.
Pln lásky, něhy pro ní jen.
Mluvím se svým andělem,
jenž za nebeskou bránou stojí.
Krutý žert,
kde je teď náš klid?
Zhynul, né však plamenem,
zhynul dřív než začal.