Bezcenné mrtvoly
strouhy plné krve třídních nepřátel
a ticho.

Zasněžené Vysočině se stýská.

Mácha,
estébák nikoliv spisovatel,
klidně večeří
nad bezvládným tělem
faráře Toufara.
Dostal od manželky
koninu s chlebem,
kterou miluje.

A Toufar se jen tiše kouká k nebi,
přeje si už odletět.

„Hlavně nechci umřít, Bože,
na druhé výročí komunistického puče.“

Bůh se posadí, klidně usměje
a řekne klidným hlasem:
„Tak tohle jediné Ti splnit nemohu.“