Kdysi, před dávnými lety, kdy samotný Bůh bloudil po svém ráji, se v jeho hlavě objevil hlásek. Ten hlásek, který mu kdysi poradil stvořit svět, ten, který mu řekl, co je to světlo, co je to země, co je to voda a co je to život. Dlouho o něm neslyšel, až teď se opět objevil v jeho hlavě. Chvíli jen tak oddychoval a pak mu pošeptal: "Člověk, můj pane."
"Cože?" odpověděl Bůh.
"Člověk, můj pane," odpověděl hlásek.
"Ano, poslouchám."
"Člověk," opakoval hlas, "stvoř člověka, můj pane."
"Člověka?" podivil se Bůh.
"Ano, můj pane, člověka, pána všeho živého."
"Všeho živého?" podivil se opět Bůh.
"Ano, můj pane."
"Ale já jsem pán všeho živého."
"Ano, to jsi, můj pane, ale potřebuješ člověka, aby ty ostatní přesvědčil, že jsi pánem všeho živého."
"Jsi si jistý?"
"Ano, můj pane, stvoř člověka."
A i tehdy Bůh svolil a stvořil člověka. Poté stvořil i druhého člověka, sic mírně odlišného, ale podobného tomu prvému. A i to mu řekl ten hlásek. Ten hlásek mu i řekl, aby strom zakázaný do ráje dal, aby zkusil jejich vůli. A i to Bůh udělal. A tehdy se od Boha tento hlásek odloupl a stal se z něho tvor plazivý. Bůh jest toto nepostřeh, a tak tvor plazivý odplazivšev se do blízkého houští odplaziv se od pozornosti Boha. Dlouho tomu a Bůh opět zapomněl na hlas, který mu radil stvořiti člověka. Bůh jest radost měl, že stvoření jménem člověk stvořil, a tak na hlas zcela zapomněl. A tehdy se hlas, plazivše a nepostřehnut, připlazivše k člověku prvnému a praviv: "Člověče milý."
"Cože jsi zač, ty malý tvore?" Polekaně tázivše se tvora plazivého.
"Já, milý člověče, připlazivše se z nedalekého houští, ti nabízím něco, co neodmítneš."
"Co, ty malý tvore?" taže se člověk prvý.
"Víš, proč jste rozdílní, ty a ten druhý člověk?"
"Nevím, ty plazivše se tvore malý."
"Já, ti mohu pomoci, prozradit ti všeho moci, jen když ty mi zato kousek své krve dáti."
"A to jen za kousek krve mojí?"
"Ano, člověče milý, ale slib na mé plazivše se tělo, že to nepovíš Bohu."
"Slíbiš ti to slibuji plazivší se tvore, byť mi teď řekni, cos mi chtěl pověděti."
"Nejprve krve dej mi svojí a poté řeknu ti vše, co věděti chceš."
"Na, tu máš, ty plazivší se tvore, ber a pij, jak libo maje."
A tehdy prvý člověk dal píti krve plazivšímu se tvorovi. A tehdy plazivší se tvor prvého člověka pozřel, když Bůh byl daleko. Pozřel chudáka celého a po něm zbytka žádného nenechav. Pak plazivší se tvor počal se měniti. Hle, zde pak plazivší se tvor pak nebyl, zde najednou se zjevil člověk, člověk stejný jako člověk prvý. A ten, když dokončiv svůj zjev přišel k člověku druhém. I řekl mu: "Člověče druhý, můžu ti říct, proč my jsme rozdílní."
I druhého člověka zvědavost postihla i pravil: "Ty, prvý člověku, jenž prvý byl stvořen Bohem, řekni, proč odlišní jest jsme."
"Já ti," praviv tvor podoby prvého člověka, "odpověditi nemohu, ale mohu ti ukázati cesty ke tvým odpovědím."
"Ukaž mi tu cestu, člověče prvý."
"Pojď se mnou, druhý člověče."
A tehdy tvor podoby prvého člověka dovedl druhého člověka k zakázanému stromu a praviv: "Když ty jeden kousek tohto tvora sníš, ty jest poznáš odpovědi, po kterých tak lačně prahnouc."
"Ale Bůh nám zakázal jísti kousky tohoto tvora."
Tvor podoby prvého člověka se nedaje i začíc: "Vždyť Boha zde široko daleko nemaje, jen zkus kousek tohto tvora pozříci a jest poznáš odpovědi."
"Bůh mě však ztrestati, když uzře mě, když já tohto tvota kousek pozříti."
"I, Bůh, ti opět říkati, nikde tu ho neviděti, vždyť co samotný Bůh neviděti, to přec nevěděti, a tudíž i neboleti."
A i tehdy druhý člověk spatřivše, že prvý člověk pozřel kousek tohto tvora stojícího, i počal také pozřívati kousky tohto tvora stojícího. A tehdy se druhému člověku konečně otevřely oči, i počal viděti to, co jest dříve neviděti, a tehdy, spatřivše tělo prvého člověka a svého, začal se styděti. I hned po kousku tvora jménom fíkus napřáhl část jest jménem ruka a utrhnov kus tvora jménem fikus, utrhl tvora jménem list. Tak pokryv své kousky tvora jest jménem tělo, jest za které se nejvíce stydivše. A tehdy druhý člověk rychle zalézti za keř, jest počati se červenati prvého člověka uzříti. I prvý člověk praviv: "Ty jest Žena jménem jmenovati se budeš a já jest jménem Muž jmenovati se budu." A tehdy Muž, jest prvým člověkem byl, vrhl se na nebohou Ženu. A tehdy Muž, jest prvým člověkem byl, poprvé pocítil to, co jest chtěl pocítiti už dávno. A tak Muž, jest prvým člověkem byl, provediv svůj čin, pak opřiv se o strom usnul. Pak, když otevřív své oči, spatřiv Boha. Ten jest ve své náruči svírajíc Ženu křikl na Muže, jest prvým člověkem byl: "Ty, ty hlase škodolibý, ty jest si to všechno stvořiv, ty jen s jedním záměrem s to udělati udělal, ty s tou svojí chamtivostí, ty zničivše vše, co jsi stvořil."
I tehdy Muž, jest prvým člověkem byl, řekl bohu: "Ty jest si to všechno stvořil, to ty jsi nás také stvořil, i ten strom, tam vprostřed ráje, já jen radíc ti to maje, proto mně vinu nedávej, jenž ty vinouc za to jseš."
Tehdy se Bůh naštvat maje i vyhnav oba lidi z ráje. I jak Muž, jest prvým člověkem byl, vybíhav z ráje, za sebou druhého člověka jménem Žena maje, i vykřikl poslední větu: "A pro příště, jmenuji se Pytlágoras, Mistr Pytlágoras!!"
A tehdy Bůh zničil to, co bídný hlas, pak tvor plazivý, pak Muž mu řek, a tak zničiv Ráj, aby se tam už člověk nikdy nedostav.
- úryvek z Bible (Část prvá, pojednání o vyhnání člověka z Ráje, mistr Uher, kapitula sv. Martina)
Pozn.: Tento text byl přepsán ze starých slovanských svitků, a tak autor nenese žádnou odpovědnost za nedostatky.
Poznámka korektora: Vzhledem ke specifickému záměru autora napsat něco, co má s českým jazykem pramálo společného, nebyly v textu provedeny žádné lexikální a morfematické zásahy, přes zjevné množství chybných tvarů a vazeb.