I

Čas zastavil se, leží na ulici
Opilý, možná spící
V kalužích zanechaných noční přeháňkou.

Čas tedy není;
A v čase neexistujícího času
Pokaždé v jiném znění
Naše životy odehrávají se.

Všechny cesty ale nakonec stejně končí na schodišti
Obtáčejícím mramorovou věž
Kolem zrcadel
Až k zamčeným dveřím.
(„V co vlastně vůbec věříš?"
Zdvořilá konverzace poněkud nebezpečně
Okolo jiných dveří vine se.)

V co vlastně?

Tikotem hodinek na zápěstí
Má slova měříš...


II

Co já vím o pocitu blížícího se pekla?
Zítra mě potkáte na pohyblivých schodech v metru
S kravatou s windsorským uzlem
A ranními novinami.

A budu obklopen všemi světy,
Jež mohly být,
A budu rozbit
A fragmentován
A sám
V životech, které jsou mi cizí
Na cestách, jimiž jsem se nevydal.

Naleznu potom ta správná slova
Nebo stín pochybnosti
Se známým úšklebkem znova
Jak mráz se vtiskne do kostí?

Čas na ulici leží
Rozprášen
A já - najdu ta slova?
Za zamčenými dveřmi
Už na tom příliš nezáleží.

To jenom otázky
Občas
Uprostřed dne podivně se klenou:

Kdo vlastně jsem
Právě teď
Ve chvíli rozhodnutí mezi gyrosem
A špenátovou pizzou?

Možná jsem jenom vlastní skicou
Nedbale nakreslenou...


III

Překvapen zvukem nástěnných hodin
Čas unaveně sklouzne po obrazovkách počítačů
A se zbytky cigaretového dýmu
Na schovávanou si zahraje
Mezi fotkami šťastných rodin
A prázdnými šálky od čaje.
Nakonec na své krátké dráze
Snáší se z desek stolů
Do prachu na podlaze.
Čas, to je cesta dolů...

Spojitost s otázkou vlastní existence
Zdá se mi ale poněkud vzdálená.

A přece -
Když stoupám po schodech
A domem rozléhá se
Vzteklý psí štěkot
(K bolesti hlavy
A tabletám paralenu
Budou pak doznívat večerní zprávy
Skrz tenkou stěnu.)
Když v kapse lovím klíč -
Jako bych stoupal mramorovou věží
Čas zastavil se, na ulici leží
(Pro tebe možná ale...)
Dvě rovnoběžky v nekonečnu k sobě běží -
Pak ale všechno ztichne
A všechno je zas pryč.