Kapitola IV
Operace Zlatý vepř
Iustitia in suo cuique tribuendo cernitur.
Spravedlnost hledí, aby každému bylo dáno, co mu patří.
M. T. Cicero
Caesar procházel špinavou přístavní uličkou a hledal dům, který mu Cicero popsal ve svém dopise. S odporem se vyhnul hromadě odpadků, která se tyčila uprostřed ulice. Stejně nechápal, proč se nemohli sejít v hospodě nebo třeba u něho doma. Znal ovšem svého přítele natolik dobře, že ho toto tajnůstkářství nepřekvapovalo. Vždycky, když Cicero přišel s některým ze svých slavných plánů, snažil se o co největší utajení. A téměř nikdy se mu to nepovedlo.
Když jej ráno navštívil Ciceronův posel, neubránil se Caesar jistému úleku. Dvoumetrové individuum s jizvou na tváři není nic, co byste ve svém domě vítali s nadšením. Na chvíli si dokonce pomyslel, že si některý z jeho konkurentů, nejspíš ten proradný Markus Antonius, najal tohoto člověka, aby se Caesara nadobro zbavil. Návštěvník se pokusil o svůj nejzdvořilejší úsměv, ale výsledný škleb Caesara rozhodně neuklidnil.
"Mám psaní od senátora C.," spustil host tajemně.
"To jako od Cicerona?" oddechl si Caesar.
"Žádná jména!" pokáral ho posel. "A až si to přečteš, tak to spal," dodal a svižným krokem odkráčel.
Caesar se za ním zmateně zadíval. Pak ho napadlo, že mu tuto epizodu nejspíše vysvětlí dopis, který mu hromotluk předal. Roztrhl tedy obálku a četl.
"Obchodníku C. od senátora C.!" začínalo psaní. "Ahoj Caesare! Mám skvělý plán, jak přijít k penězům. Přijď dnes večer před západem slunce do neobydleného domku na konci té malé uličky u rybářského přístavu. Dům poznáš snadno, protože na zdi bude namalována velká červená bota. Nenápadné, že? Vejdi dovnitř a vystup do prvního patra. Ocitneš se na chodbě, ze které vede několik dveří. Zaťukáš na ty druhé zleva a já Ti otevřu. Pak Ti všechno vysvětlím. Tvůj senátor C.!"
Konečně dorazil k domu, který mu přítel popsal. Velká červená bota, nakreslená neumělou rukou na zdi, se skutečně nedala přehlédnout. Caesar se kolem sebe obezřetně rozhlédl, ale jediné, co rušilo naprostou opuštěnost ulice, byla banda výrostků, kteří si na rohu hráli na válku Římanů s Galy. Pokud mohl na dálku usuzovat, Galové suverénně vítězili. Caesar vzal za kliku. Dveře se s hrozným skřípotem otevřely. Divil se, že je Cicero předem nenaolejoval, když tolik dbal na utajení celé schůzky. Podezřívavě se podíval na schody, které nevypadaly právě spolehlivě. Pak se s povzdechem vydal nahoru. Ulevilo se mu, když se ocitl v patře. Zaklepal na druhé dveře vlevo. Malé okénko, které bylo zabudováno ve výši očí, se zevnitř otevřelo. Objevila se část Ciceronova obličeje.
"Heslo?" vypálil na něho přítel.
"Nazdar, Ciceráku!" pozdravil ho Caesar.
"Heslo?" trval Cicero na svém.
"Červená bota," zkusil Caesar.
"To není heslo, ale znamení."
"Tak tedy nevím," vzdal to Caesar.
"Bylo to v dopise," vyčetl mu Cicero.
"Tam žádné heslo nebylo," odporoval Caesar přesvědčeně. "Ale ano, jenže to bys ten papír musel obrátit. Na druhé straně bylo heslo napsané neviditelným inkoustem," nenechal se umluvit Cicero.
"Když bylo napsáno neviditelným inkoustem, tak jsem je asi těžko mohl přečíst," namítl Caesar.
"To není žádný problém," nesouhlasil Cicero. "Stačí vzít citrón a písmo trochu pokapat šťávou, " vysvětloval příteli.
"To je skvělé, že mi to říkáš. A teď už mě pusť dovnitř."
"Bez hesla?! V žádném případě."
"Tak co mám tedy dělat?" ptal se už poněkud netrpělivě Caesar.
"Vyjdi ven, vytáhni ten dopis a nakapej na zadní stranu citrónovou šťávu," instruoval ho Cicero zpoza dveří.
"Nemám citrón. A hlavně nemám ten dopis, protože jsem jej podle pokynů tvého posla spálil. A pokud mě hned nepustíš dovnitř, tak odcházím, " prohlásil Caesar rezolutně.
"Okamžik!" bylo vidět, že Cicero usilovně přemýšlí. "Heslo je Kartágo, " prozradil nakonec.
"Dobře, tak už mě pusť!"
"Heslo?"
"Kartágo!"
Dveře se konečně otevřely. Cicero se vyklonil, podíval se do chodby a vtlačil Caesara do místnosti. Pak zase dveře zabouchl.
"Vítej, příteli! Omlouvám se za ty komplikace, ale je nutné být nanejvýš opatrný. Všiml sis těch kluků venku?"
"Máš na mysli ty, kteří se rvou na rohu ulice?"
"Jo. Mám na ně výhled z okna. Jakmile se v ulici objeví někdo podezřelý, Galové začnou prohrávat, " svěřoval se Cicero příteli se svými bezpečnostními opatřeními.
"Fantastické," uznal Caesar. Zvědavě si prohlížel místnost. Jeho pozornost zaujaly čtyři židle, které stály u stolu uprostřed pokoje.
"Přijde ještě někdo?" zeptal se Caesar udiveně.
"Čekám dva další lidi. Jednoho z nich už znáš, " pronesl Cicero tajuplně.
Vtom se ozvalo zabušení na dveře. Cicero k nim přiskočil a otevřel své okénko.
"Heslo?"
"Kartágo!"
Do místnosti vrazili dva muži. Caesar okamžitě poznal hromotluka, který mu ráno přinesl Ciceronův dopis. Ten druhý byl spíše pomenší, s vychytralým výrazem ve tváři. Bylo jasné, že se zrovna nepohybují v té nejlepší společnosti. Zajímalo by ho, v jakém hráčském doupěti na ně jeho přítel narazil a k čemu je vůbec potřebuje.
"Dovolte, abych vás představil," ujal se slova Cicero. "Toto je můj dobrý přítel Caesar. A tito pánové jsou Vergilius a Horatius."
Caesar si bez velkého nadšení podal ruku s obrovitým Vergiliem i malým Horatiem.
"Od teď si ale budeme říkat výhradně krycími jmény," pokračoval Cicero. "Tady Caesar je Komár, Vergilius Moucha a Horatius Pavouk. Mně budete říkat Žralok. Nějaké dotazy?"
"Proč musím být Moucha? Nemohl bych já být Žralok?" navrhl Vergilius.
"To by ohrozilo celý plán, " smetl jeho námitku ze stolu Cicero.
"A o jaký plán se vlastně jedná?" chtěl se dozvědět Caesar.
Cicero se triumfálně usmál. "Říká někomu z vás něco jméno Verres?" chtěl vědět.
"Ten správce na Sicílii?"
"To je on," přikývl Cicero.
"Pokud vím, je to známý lidumil. Pořád organizuje sbírky na nějaké humanitární účely a sám žije velmi skromně. Na Sicílii ho mají všichni rádi, " vypočítával Caesar vše, co o Verrovi věděl.
"Já si na něho vzpomínám. Jednou věnoval nějakou cenu do básnické soutěže, které jsme se tady s Horatiem zúčastnili," vmísil se do hovoru Vergilius.
"Básnická soutěž? Vy jste básníci?" vyvalil Cicero oči.
"Samozřejmě. Všichni vzdělaní Římané o nás už něco vědí," potvrdil trochu vyčítavě Vergilius.
"A neznáte náhodou jakéhosi Ovidia?" vyptával se Cicero. Vzpomněl si totiž, že nenáviděný soukromý detektiv také tvrdil, že píše básně.
"Ovidius! Už se nedivím, že o nás nic nevíš, když čteš toho pisálka. Ovidius nemá žádnou úroveň, pane," zhodnotil Vergilius konkurenci.
Horatius, který byl do té doby úplně zticha, si nyní znechuceně odplivl na podlahu. "Ovidius je obyčejný podvodník," spustil. "Při jedné soutěži, kterou jsem měl správně vyhrát já, vyrukoval se svými přisprostlými veršíky a ignorantská porota mu přisoudila hlavní cenu. Neuvěřitelně vulgární člověk."
Cicero se uklidnil. Na chvíli měl strach, že si hřál na prsou hady. Kdo mohl tušit, že se ti dva hrdlořezové, se kterými se před několika týdny seznámil v jednom výčepu, věnují poezii? Naštěstí se ukázalo, že k detektivovi jeho ženy necítí žádné sympatie.
"Tak už nám tedy řekni, co chceš s tím Verrem dělat?" vyzval ho netrpělivě Caesar.
"Je to naprosto jednoduché. Operaci jsem nazval "Zlatý vepř". Tím je samozřejmě míněn Verres," začal Cicero vysvětlovat svůj plán.
Katilina zrovna jedla a neměla žádnou radost z toho, že ji ten senátor ruší při obědě. Poté, co se jí manžel pokusil zbavit svým projevem, uplatila tohoto muže, aby ji ihned informoval, pokud by Cicero vyvíjel v senátu nějakou novou aktivitu.
"Tak co zase dělá?" chtěla vědět Katilina.
"Chce se věnovat charitativní činnosti a udělat něco pro římskou chudinu, " hlásil senátor.
"Cože?!" vytřeštila Katilina oči.
"Je to skutečně tak. Nechal se senátem slavnostně pověřit, aby mohl vybírat peníze pro potřebné."
"Chacha! Ti potřební, to má být zřejmě on. A nic dalšího nechtěl?"
"Ne, ta slavnostní listina, že ho senát opravňuje k výběru peněz, mu úplně stačila," odvětil senátor.
"No to bych řekla, že ano. Dobře, můžeš jít," propustila ho Katilina.
Úmysly jejího manžela jí byly naprosto jasné. Cicero se rozhodl, že z někoho pod záminkou milosrdenství vyláká peníze a ty pak zpronevěří. Přece ale nemůže být tak naivní, aby si myslel, že mu na to někdo skočí. Každý přece zná jeho pověst. Stejně by ji ale zajímalo, kdo má být jeho obětí.
Nakonec jí zvědavost nedala. Poslala pro Ovidia.
Romulova sluj, ve které před časem Cicero prohrál všechny své peníze a ve které se při jiné příležitosti seznámil s Vergiliem a Horatiem, byla lokál pouze pro silné povahy. Co chvíli se zde do zdi nebo rovnou do něčího těla zabodl nůž, téměř každý večer tu končil hromadnou bitkou a několikrát do roka budovu v opilosti někdo zapálil. Není tedy divu, že většinu místního osazenstva tvořila ta nejhorší sorta lidí. Ano, byli to básníci.
Vergilius se svým nerozlučným druhem Horatiem trávili večer u stolku, který stál trochu stranou hlučné zábavy. Tradiční opory bouřlivé atmosféry měli dnes zkrátka jiné starosti. Během své oblíbené činnosti, tedy sepisování veršíků, probírali tiše Ciceronův plán.
"Už jsem vymyslel začátek toho svého eposu, " chlubil se Vergilius. "Poslouchej: "Opěvuji válku a hrdinu, jenž hnán osudem první přišel z krajiny trojské do Itálie." Dobré, že ano?"
"Pěkné," pochválil ho Horatius.
"Už víš, jak to provedeme?" zeptal se Vergilius přítele, který byl mozkem jejich dvojky.
"Myslím, že to bude úplně snadné," opáčil Horatius. Pak se zamyslel a vykřikl: "Už to mám!"
"Co už máš?"
"Ten verš. "Já nezemřu zcela, lepší část mé bytosti unikne Libitině." To je staroitalská bohyně smrti," dodal, když viděl Vergiliův nechápavý obličej.
"Aha. To je skvělé, ale co bude s naším plánem?" vrátil ho Vergilius zpět na zem.
"Jak jsem řekl, je to snadné jako hračka. Budeme postupovat přesně podle Ciceronových instrukcí," prohlásil s úsměvem Horatius.
"Ale já jsem myslel, že chceme ty peníze pro sebe," namítl Vergilius.
"Správně," pochválil ho Horatius. "Uděláme v tom jeho plánu malou změnu. Až jim ty peníze ukradneme, vyměníme pytle. Ciceronovi pak předáme ten falešný, do kterého nasypeme třeba mořské oblázky. Co tomu říkáš?" chtěl, aby mu přítel schválil jeho nápad.
"Tityre, ty si tu odpočíváš pod košatou klenbou buku, skládáš si prostou píseň na tenkou píšťalu. My zatím opouštíme vlast," přednesl Vergilius.
"Cože?" nechápal Horatius.
"To nic. Malá idylka, která mě právě napadla. Nerozumím jedné věci," vrátil se k plánu. "Proč máme vůbec chodit za Ciceronem s nepravým pytlem, když mu bude stejně jasné, že jsme ty prachy sebrali my? Nebylo by lepší rovnou se s penězi vypařit?" ptal se.
"Vtip je v tom, že si nebude moct být jistý. Samozřejmě si bude myslet, že jsme to byli my, ale koneckonců by to mohl být i kdokoliv jiný. Třeba Caesar nebo někdo z Verrových úředníků," vysvětlil. "Kdybychom jen sebrali peníze a už se neukázali, je jasné, že jsme to byli my, a bude nás pronásledovat. Pozor!" zasyčel najednou.
Ve dveřích se totiž právě objevil Ovidius. Pátravě se rozhlédl a ihned zamířil k jejich stolu. Nenechal se přitom odradit nepřátelskými pohledy, které mu oba spiklenci věnovali.
"Zdravím vás! Dlouho jsme se neviděli. Co tady vlastně děláte?" začal vyzvídat.
"Ale, jen si skládáme básničky," pronesl Horatius.
"Opravdu?" podezřívavě prohodil Ovidius. "A že jste tak zalezlí v koutě."
"Potřebujeme klid na práci. To není jako ty tvoje veršíčky pro širokou veřejnost," odsekl Horatius.
"A nemohli byste mně něco odrecitovat? Třeba se něco přiučím," zajímal se Ovidius o jejich dílo.
Takové žádosti pochopitelně nemohli ješitní básníci odolat.
"Nebylo to úplně špatné," připustil Ovidius poté, co ho oba seznámili se svými výtvory. "Já bych pochopitelně napsal lepší."
"Nesmysl!" odbyl ho Horatius.
"Nevěříš? Tak třeba ten tvůj veršík. Já bych tam vůbec nestrkal tu Libitinu, protože stejně nikdo neví, kdo to je. Napsal bych to asi takhle: "Až přijde onen den, jenž pouze nad tělem svou mocí vládne, nad všechny hvězdy já se vznesu lepší částí své bytosti." Vidíš ten rozdíl?"
"Laciné! O hvězdách píše každý," reptal Horatius.
"A co se tady Vergilia týče," nedal se odradit Ovidius, "to už je naprostá tragédie. Když chceš psát něco velkého, proč opisuješ od Homéra? Prostě to chce něco originálního. Já teď například píšu knihu, ve které zbásním všechny proměny ve starých bájích. To nikoho přede mnou ještě nenapadlo," vychloubal se.
"To bude zase nějaký trapný brak, který budou kupovat jenom hospodyně," prohlásil Vergilius přezíravě.
"Modravá voda, jež po něm jméno nésti bude, pohltí ústa volající otce. A otec nešťastný, jenž už více otcem není, volá: "Ikare! Ikare, kde jsi? Ve které zemi tě mám hledat? Ikare!" volá."
Vergilius si po Ovidiově recitaci pohrdavě odfrkl. Přesto musel uznat, že ten verš měl něco do sebe. Nahlas to ale samozřejmě neřekl.
"V každém případě se se svými básněmi utkáme v té soutěži, kterou pozítří pořádá Maecenas, " prohodil Ovidius.
"Neutkáme, protože my budeme na Sicílii, " prořekl se Vergilius. Příliš pozdě ho Horatius pod stolem kopl do nohy.
"Na Sicílii? Co tam budete dělat?" vyptával se Ovidius.
"Do toho ti nic není!" utrhl se na něho Vergilius, přičemž si neuvědomil, že taková odpověď jenom zvýší Ovidiovu zvědavost.
"Jedeme tam kvůli přírodě, " pokusil se Horatius napravit přítelovu chybu.
Ale bylo příliš pozdě. Ovidius už věděl vše, co potřeboval.
"A co chceš dělat na Sicílii?" divila se Seneca.
"Je tam šance na uzavření nadějného obchodu. Pokud by to vyšlo, dovážel bych do Říma sicilské ovoce," vymýšlel si Caesar.
"A jak dlouho budeš pryč?"
"Jedu tam jen na otočku. Za dva týdny jsem zpět," ujistil ji.
"Snaž se to vyřídit co nejrychleji," poprosila ho Seneca. "Víš, jak je Brutus vždycky neklidný, když nejsi doma. Moc se mu po tobě stýská."
"Však mně po něm taky," lhal Caesar. Byl si jistý, že Brutus žádný zármutek nad jeho nepřítomností pociťovat nebude. Možná mu jen bude trochu líto, že nemá koho otravovat. A pokud jde o něho, na dva týdny bez neustálé hrozby, kterou synek představoval, se docela těšil. A kdyby ještě ten Ciceronův plán vyšel... Mohla by to být velmi úspěšná cesta.
Sám pro sebe se zamračil. Jeho víru v konečný úspěch silně nahlodávala nedůvěra, kterou cítil k Vergiliovi a Horatiovi. Měl pocit, že chtějí provést nějaký podraz. Když se ale o svých obavách zmínil Ciceronovi, přítel se jen usmál a prohlásil, že má vše pod kontrolou. No, snad to tak opravdu je.
Caesar zamířil do svého pokoje a začal si balit věci.
Cicero se blaženě pochechtával, když si v duchu už po několikáté procházel celý plán. Byl si stoprocentně jistý, že operace Zlatý vepř vyjde. Získá hromadu peněz a odjede do Kartága, kde si za ně koupí vilu. A v Kartágu zůstane dlouho, velmi dlouho.
Cicero si začal spokojeně pohvizdovat.
Ovidius se nervózně díval kolem sebe. Neměl souhlasit s Katilininým návrhem, že se setkají tady. Romulova sluj nebyla to pravé místo pro ženu. Naštěstí bylo ještě brzy a v hospodě byl zatím klid. Ovidius doufal, že to ještě chvíli vydrží.
Básník Katullus, který ho upřeně sledoval z druhého konce místnosti, si čas od času sáhl na svou peněženku, aby se ujistil, že je stále plná. Katullus byl veteránem stovek rvaček, kterých se zde zúčastnil, a měl pověst nejtvrdšího z místních štamgastů. Zrovna se chystal Ovidia na pár týdnů vyřadit z provozu a zvažoval, jak to udělá. Nebylo v tom nic osobního, ale Horatius mu za to velmi štědře zaplatil. Rozhodl se, že není důvod to odkládat, a vyrazil ke stolu své zamýšlené oběti. Pak se šokovaně zarazil a zíral na ženu, která si právě přisedla k Ovidiovi. Za všechna ta dlouhá léta, která v tomto lokálu strávil, sem nikdy nepřišel žádný ženský host.
"Co jsi zjistil?" zeptala se Katilina Ovidia bez zbytečných úvodů.
"Tvůj manžel se v poslední době stýkal s podivnými lidmi," hlásil Ovidius. "Jmenovitě to jsou Horatius a Vergilius. Oba jsou dobře známí v římském podsvětí. Ostatně patří i k inventáři této hospody."
Katilina se zkoumavě rozhlédla po výčepu. Její pátravé oko spočinulo na Katullovi, který přemýšlel, zda si to má s Ovidiem vyřídit rovnou, nebo počkat, až ta ženština odejde. Zdrcující pohled, který mu adresovala, ho konečně probral z letargie. Rozhodným krokem vyrazil k jejich stolu.
"Hej, Ovidie! Jdu ti dát pár facek!" oznamoval halasně.
Ovidius ztuhl. Už je to tady! Nebál se o sebe, ačkoliv by si v souboji s Katullem moc velké šance nedával, ale měl obavy o svou zaměstnankyni. Ty však byly úplně liché.
"Odpal, než ti urazím hlavu!" vyzvala Katilina Katulla dříve, než se Ovidius zmohl na slovo.
Katullus zalapal po dechu. Tohle se mu tedy ještě nestalo. Otevřel pusu, vyvalil oči a zůstal stát jako solný sloup. To ale neměl dělat, protože to Katilina vzala tak, že ji odmítá poslechnout. Vstala ze židle a postavila se přímo proti němu.
"Kliď se, ženská, než jednu schytáš," našel znovu Katullus řeč. Jeho hlas už ovšem nezněl tak odvážně jako předtím. Dobře si totiž všiml, že Katilina, která v žádném případě nebyla tlustá, není o nic menší ani lehčí než on. A to měl dobré dva metry a k tomu odpovídající váhu. Rovněž divoký výraz, který se objevil na její tváři, boural jeho sebedůvěru. A pokud jde o pohled, který mu věnovala, měl pocit, že nějak podobně se musí dívat tygr na pěknou, vypasenou ovci.
Ve skutečnosti mu tohle všechno proběhlo hlavou ve zlomku vteřiny, což byl všechen čas, který mu zbýval. Katilina, rozezlená jeho drzou odpovědí, nezaváhala ani na okamžik a zaútočila. Krátkým, suchým levým hákem poslala nebohého Katulla přes celou místnost. Básníka zastavila až zeď, o kterou se rozplácl.
Katilina se klidně posadila.
"Není nad to, občas si trochu protáhnout svaly. Ale nyní k věci. Co tedy můj manžílek s tím párkem lotrů plánuje?"
"To sice nevím, ale zjistil jsem, že se chystají na Sicílii," odpověděl Ovidius, který se stále ještě neprobral z ohromení nad tím, jak Katilina zpacifikovala Katulla. "Nikdy bych neřekl, že ho někdo může takhle vyřídit, " vrtěl hlavou.
"Na tom nic nebylo. Je sice velký, ale má skleněnou bradu," opáčila skromně Katilina a podívala se na Katulla, který ležel u zdi. "Co si to tam mumlá?" zeptala se Ovidia.
"Skládá si nějaké veršíky. Zřejmě se potřebuje uklidnit. Mám nějak pokračovat v pátrání?"
"A jak?"
"No, mohl bych je třeba sledovat na Sicílii," navrhoval Ovidius.
"Ne, to není třeba. Stejně už vím, za kým jede," odmítla jeho návrh Katilina. "Když se mu tak chce na Sicílii, tak mu v tom přece nebudeme bránit."
Verres se trochu rozpačitě díval na své hosty. Bylo mu líto, že jim nemůže připravit lepší uvítání, i když by si to jistě byli zasloužili. Návštěvu z Říma skutečně neměl ve svém skromném příbytku každý den a už vůbec si nevzpomínal, kdy k němu naposledy zavítal nějaký senátor. A tohle přitom nebyl jen tak ledajaký senátor, ale také ušlechtilý člověk ryzího srdce. Verres si prostě Cicerona od začátku oblíbil. Nyní jenom přemýšlel, jak by tomuto humanistovi pomohl s jeho sbírkou.
Ušlechtilý humanista ryzího srdce se zatím s potlačovaným despektem rozhlížel po místnosti. Správce Sicílie bydlel v malém domku ve středu města. Celý domek se vyznačoval prostotou, která podle Ciceronova názoru nebyla vhodná pro tak vysokého úředníka. V každém případě to ovšem potvrzovalo Verrovu pověst skromného člověka. Jakmile Cicero, kterého doprovázel Caesar, předložil své senátní oprávnění vybírat na chudé a rozhovořil se s andělským výrazem o zamýšlené pomoci potřebným, začal mu naivní Verres zobat z ruky.
"Je mi tak líto, že vás zde nemůžu ubytovat, ale sami vidíte, že mé obydlí stačí pouze potřebám jednoho muže, " omlouval se Verres.
"Není důležité, jaký je tvůj dům a tvá peněženka, ale jaké je tvé srdce, " rozplýval se Cicero. "Rádi přespíme v hospodě."
"Člověka tak dobré duše jsme již dlouho nepotkali," lichotil Verrovi přičinlivě Caesar.
"Jen se snažím něco dělat pro ty, kteří na tom nejsou tak dobře jako my," bránil se Verres.
"Žádnou zbytečnou skromnost! Kdyby bylo více lidí jako ty, svět by byl hned hezčí," nesouhlasil s ním Cicero.
"Jenom mi není jasné, proč chcete, aby celá sbírka trvala pouze tři dny," kroutil hlavou Verres. "Kdybychom měli více času, vybrali bychom i více peněz."
"To ano, ale chceme, aby se peníze dostali k lidem, kterým jsou určeny, co nejdříve," říkal Cicero výjimečně pravdu.
"Chudina nepočká," dodal Caesar.
To, že Cicero chtěl mít peníze v rukou nejrychleji, jak to jen bylo možné, nebyl jediný důvod jeho spěchu. Čím déle by akce trvala, tím větší by byla možnost, že se něco pokazí. Cicero se rozhodl, že tentokrát nebude nic riskovat.
"A právě proto, že je to všechno tak narychlo, potřebujeme tvou pomoc," vysvětloval Verrovi. "Jde o to, že nás tady lidé neznají, ale ty jsi zde uznávaná autorita. Hodilo by se nám, kdybys nad celou akcí převzal patronát."
"Ale velmi rád," souhlasil nadšeně Verres. "A můžeme začít už dnes. Hned dám rozhlásit, že se sbírka koná zde, před mým domem. Je to vhodné místo?" zeptal se Cicerona.
"To nejvhodnější," ujistil ho Cicero.
Cicero s Caesarem stáli s laskavým úsměvem u velikého koše, do kterého kolemjdoucí házeli mince. O kousek dále postával Verres a nadšeně pozoroval, jak solidární jsou občané na Sicílii s chudými lidmi v Římě. Ani nečekal, že sbírka bude mít takový úspěch. Dojatě děkoval každému, kdo přispěl.
"Co tomu říkáš?" zeptal se Caesar nenápadně Cicerona.
"Dobré, ale chtělo by to víc. Někteří tady jen chodí kolem a nic nepřihodí. To musí přestat. Dám znamení Mouše a Pavoukovi," odpověděl koutkem úst Cicero. Pak vytáhl kus látky a několikrát si otřel čelo.
Vergilius s Horatiem se do té doby drželi zpátky. Byli sice ubytováni ve stejné hospodě jako jejich společníci, ale ani jedna dvojice nedávala najevo, že se s tou druhou zná. Na návštěvě u Verra samozřejmě také nebyli, protože by na rozdíl od Cicerona s Caesarem jen těžko vzbudili lidumilovu důvěru. Nyní ale přišla jejich chvíle. Bylo třeba, aby se sbírka trochu více rozpohybovala, na čemž ostatně sami měli velký zájem. Počítali s tím, že všechno, co teď Cicero s Caesarem vyberou, skončí nakonec v jejich kapsách.
Horatius se rozhlédl po davu a nenápadně ukázal na muže, který právě procházel kolem. Podle oděvu se dalo usuzovat, že patří k zámožnějším občanům, a přesto se vůbec neobtěžoval hodit něco do koše.
"Pán nepřispěje?" otázal se ho Vergilius, jenž se k němu přimotal zezadu.
"Na nějakou římskou chudinu nedám ani vindru, " odsekl ten lakomec.
"A přitom je pán jistě bohatý," pokračoval vyčítavě Vergilius.
Muž se otočil, aby se podíval, kdo ho to otravuje. Při pohledu na obrovitého Vergilia ztuhl. Pak si uvědomil, že je všude okolo spousta lidí, a tak není důvod obávat se toho, že by mohl být okraden.
"Neobtěžuj!" okřikl tedy Vergilia.
"Pán má jistě velký dům, širé a úrodné lány," nepřestal dotírat Vergilius.
"To jistě mám, ale co je ti do toho?"
"Pán by jistě nechtěl, aby mu to všechno shořelo," vysvětloval Vergilius svůj zájem.
"To mi jako vyhrožuješ?!"
"Nevyhrožuju, jen konstatuju fakta. Pán má dům a pole. Já jsem žhář. Já mám rád římskou chudinu," vypočítával Vergilius.
"Dám tě zavřít!" vykřikl pobouřeně Sicilián.
"Dobře, ale nejsem jediný, kdo může podpálit tvůj dům," nenechal se vyvést z klidu Vergilius. "Podívej se," řekl a ukázal na Horatia, který postával asi dvacet metrů od nich. Když se na něho muž podíval, Horatius předvedl vydařenou pantomimu znázorňující člověka, který má v ruce pochodeň a zapaluje s ní všechno kolem sebe.
"Dám zavřít i jeho!"
"Ale už nemůžeš dát zavřít ty ostatní, které ti neukážu," namítl Vergilius.
Sicilián se na něho vztekle podíval.
"Dobře, tak tedy přispěji na římskou chudinu," ustoupil nakonec.
"Velmi rozumné," schválil jeho úmysl Vergilius.
Muž naštvaně dokráčel ke koši a vytáhl váček s penězi. Otevřel jej, aby mohl vyndat pár mincí, ale Vergilius, který dával pozor, aby si to ten člověk nerozmyslel, mu vytrhl celý váček a hodil jej do koše.
"Děkujeme za tvou štědrost," líbezně ocenil vzteky bílého Siciliána u koše stojící Cicero. Vergilius už byl na cestě za dalším zákazníkem, kterého mu vyhlédl jeho kumpán.
"Výborný výsledek!" jásal Cicero třetího dne navečer, když společně s Verrem a Caesarem počítal vybrané peníze. Už si v duchu představoval malou vilku na pláži. A vůbec, proč ne rovnou pořádnou haciendu?
"Musíme ale zajistit bezpečný převoz," oznamoval mezitím Caesar Verrovi. "Cesty jsou dnes nebezpečné."
"Snad si nemyslíš, že by někdo chtěl ukrást peníze určené pro chudé," zhrozil se Verres.
"Člověk nikdy neví."
"No, já stejně musím do Říma, abych se tam zúčastnil zasedání senátu, a tak pojedu s vámi. Budou nás doprovázet dva vojáci, což jistě bude stačit."
"Skvělé!" vykřikl Cicero, který se už probral ze svého snění. Tohle se mu skutečně hodilo. Čím více svědků, tím lépe.
"A do čeho ty peníze dáme?" ptal se Verres.
"Tady jsem na to přinesl pytel," pochlubil se Cicero. "Je to šikovné, protože se dá přehodit přes koně."
"A jsme domluveni," zaradoval se Verres. "Ale co uděláme s penězi do zítřka? Chcete si je vzít k sobě do hospody?"
"Raději ne," zamítl jeho návrh Cicero. "Tady budou jistě bezpečnější."
"Dobrá. Osobně dohlédnu na to, aby je služebnictvo dalo do toho pytle, takže ráno bude vše připraveno k rychlému odjezdu."
"A nehrozí, že by ty peníze někdo z tvého služebnictva ukradl?" ptal se Cicero starostlivě.
"Všem jim naprosto věřím," ujistil ho Verres.
"Stejně bych byl jistější, kdybys peníze nespustil z očí."
"Je vidět, že neznáš mé sloužící," odvětil Verres důvěřivě.
"A co tví otroci?"
"Žádné nemám. Všem jsem dal svobodu."
"Krásné gesto," chválil Cicero.
"Ale protože vidím, že tě to trápí, slibuji, že ty peníze nespustím z očí," uklidnil ho Verres. "Římská chudina o ně nepřijde."
"To jsem šťastný," potěšeně odvětil Cicero.
Skupinka jezdců byla vzdálena pouhou hodinu jízdy od Říma. Zatímco Cicero klidně rozmlouval s Verrem, Caesar se znepokojeně díval před sebe a doufal, že se útočníci objeví co nejdříve.
"Nevím, jestli to byl chytrý nápad, označit ten pytel s penězi červenou stuhou, " zapochyboval jeden z vojáků, kteří je doprovázeli.
"Je to nutné, protože máme spoustu jiných zavazadel a nechceme, aby se nám to popletlo. Podobný pytel mám třeba i já nebo Verres," vysvětlil Cicero. "Navíc předpokládám, že jsme v bezpečí, když s sebou máme dva statečné vojáky, kteří jistě odrazí každý útok," dodal a pouze Caesar, který přítele znal už dlouho, si všiml jeho uštěpačného tónu.
"Samozřejmě. Jen ať si někdo něco zkusí," holedbal se voják.
Jezdci vjeli do úzké aleje, lemované vysokými stromy. Když byli asi v polovině, najednou se před nimi zjevila maskovaná dvojice. Oba muži v černých škraboškách byli ozbrojeni krátkým kopím, s nímž zacházeli se zřejmou zručností. Dříve, než se vojáci probrali, přitiskli jim útočníci ostří kopí pevně ke krku a bylo po boji.
"Navalte peníze!" zařval ten menší.
"Tyto peníze jsou určeny pro chudé lidi v Římě," protestoval Verres.
"Nemůžete být tak cyničtí a urvat těm chudákům chléb od úst," připojil se Cicero.
"Ale můžeme," nesouhlasili oba muži jednohlasně.
Horatius podal Vergiliovi své kopí a jeho přítel nyní držel v šachu oba vojáky. Pak sebral malý básník pytel, který byl přesně podle plánu označený červenou stužkou, a prchal s kořistí skrze stromy, které stály podél cesty, směrem k blízkému lesu. Vergilius počkal, až si Horatius vypracuje dostatečný náskok, a pak vystartoval za ním. Verrovi vojáci se je pokusili pronásledovat na koních, jenže si nevšimli nenápadného drátu, který oba kumpáni ráno napnuli mezi stromy. Jejich jediným štěstím bylo, že koně ještě nenabrali rychlost, takže zažili celkem milosrdný pád.
"Taková hanebnost!" ozval se pobouřený Cicero.
"Co když nepřijdou? Od začátku jsem říkal, že se jim nedá věřit," strachoval se Caesar.
"Určitě přijdou," byl si Cicero jistý svou věcí.
Oba čekali ve starém domku u přístaviště. Jejich společníci sem podle dohody měli přinést lup, aby se peníze mohly rozdělit na čtyři díly.
Konečně zaslechli nenapodobitelný skřípot domovních dveří. Cicero netrpělivě otevřel dveře a vyhlédl ven.
"Jsou to oni," oznamoval radostně Caesarovi. Ten se poprvé za celý den uvolnil. Nakonec se tedy ve svém odhadu obou kumpánů zmýlil a Cicero měl pravdu. A skutečně, když nyní do místnosti vstoupili Vergilius a Horatius, nechápal, jak jim mohl nevěřit. Poctivé tváře Pavouka i Mouchy zářily štěstím z povedené akce. Tihle dobří lidé by přece nikoho nepodvedli, uvažoval Caesar.
"Tak co říkal Verres?" ptal se dychtivě Horatius.
"Pořád jen naříkal, jak jsou dnes lidé nepoctiví. My jsme mu samozřejmě přizvukovali, " smál se Cicero.
"Měli jste vidět ty dva šašky, jak se tvářili, když se tam váleli v roští a vy jste byli dávno pryč," vzpomněl si Caesar na oba vojáky.
"Pánové, s vámi je radost pracovat," chválil je Cicero. "A nyní můžeme vysypat peníze a rozdělit je."
Všichni se rozestoupili a Cicero, vychutnávajíci svou velkou chvíli, pomalu přeřízl provaz. Pak začal opatrně sypat obsah pytle na zem.
"Šutry! Kameny! Co to má znamenat?" vztekle zaječel.
"Já věděl, že se těmhle podvodníkům nedá věřit," vybuchl zklamaný Caesar.
"No počkat! Proč bychom sem asi chodili, jestliže jsme to ukradli my? Mohli bychom být dávno mimo město, " bránil se dotčeně Horatius.
"Musel to sebrat někdo cestou," prohlásil Vergilius.
"Celou cestu jsem ten zatracený pytel nespustil z očí," rozčiloval se Caesar.
"V tom případě to musel někdo ukrást už ve Verrově domě, " řekl Horatius.
"Nesmysl! Je to vaše práce!" zařval Caesar a chystal se, že se na ty podvodníky vrhne.
"Počkej, příteli! Uvažujme logicky. Kdyby to vzali oni, tak sem nepřijdou," zasáhl do jejich hádky Cicero. "Horatius má pravdu. Peníze musel sebrat někdo z Verrova služebnictva."
"Tak to vidíš!" uraženě se obrátil Horatius na Caesara.
Vergilius pozoroval s úctou ve tváři svého přítele, který otvíral pytel s penězi. V duchu se přitom musel smát, jak jim to ti dva hlupáci zbaštili.
"Pozor!" vyzval ho Horatius. Pak sundal provaz a podíval se dovnitř.
"Sakra!"
"Co se děje?" nechápal Vergilius.
"Někdo nás vypekl, to se děje," zuřil Horatius.
Vergilius tupě zíral na několik kamínků, které se vykutálely z pytle.
"Určitě to sebrali ti dva," trval na svém Caesar.
"Náhodou máš pravdu. Včera ráno jsem na spodek toho pytle namaloval malé prasátko. Na tom, který nám přinesli, žádné nebylo," souhlasil Cicero.
"Proč jsi je tedy nechal jít, když jsi jim mohl dokázat, že to mají na svědomí oni?" zlobil se Caesar. Vůbec nepochyboval, že díky přítelově váhavosti už ty peníze nikdy neuvidí.
"Snad si nemyslíš, že jsem těm ničemům věřil. Teď asi oba sedí nad pytlem, který ukradli, a nechápou, jak je možné, že v něm jsou jen kameny."
"Ty chceš říci..." Caesar se ohromeně podíval na Cicerona, který se spokojeně usmíval
"Vyměnil jsem ten pytel s penězi hned, jak jsme opustili Sicílii."
"A kde jsou teď?" chtěl vědět Caesar.
"Pokud si vzpomínám," usmíval se Cicero, "ten pytel s mými věcmi jsme nechali u tebe doma, když jsme šli do přístavu."
"Juchů!" zajásal Caesar. "Ale proč jsi mi nic neřekl? Málem jsem zkolaboval, když se na zem vysypaly ty oblázky," vyčítal mu Caesar.
"Potřeboval jsem, aby tvoje reakce byla přirozená. Nejsi tak dobrý herec jako já a ti dva by na tobě hned poznali, že jsme věděli, že v tom pytli nic nebude," vysvětloval Cicero.
Zatím došli k Caesarovu domu. Rychle vběhli do pokoje, kde nechali své věci, a vrhli se k Ciceronovu pytli.
"Okamžik," zarazil se Cicero. "Nemůže nás někdo vidět?"
"Ne, jsme tady sami," uklidnil ho Caesar. "Seneca je dnes na večeři u svých rodičů a Bruta vzala s sebou. Ale měli bychom si pospíšit, může se vrátit co nevidět."
Cicero přikývl. Sám se nemohl dočkat, až uvidí své peníze. Celý rozechvělý otevřel pytel. Při pohledu na kupu pestrobarevných mušlí, které se objevily, pocítil náhlou nevolnost.
"Nechápu to," zašeptal zničeně.
"Jsi si jistý, že sis nepopletl ty pytle?" ujišťoval se Caesar.
"Nespustil jsem ten svůj z očí od chvíle, kdy jsem je vyměnil," odpověděl Cicero.
"Potom tohle musí být ten pytel, který ti dal Verres, než jsme vyrazili ze Sicílie," prohlásil Caesar.
"To je jasné. Ale kde jsou tedy ty zatracené peníze?"
"Má je Verres," řekl Caesar.
"Nesmysl! Přece znáš Verra," odmítl jeho myšlenku Cicero.
"Pak už ale nevím, kdo by je mohl mít," vzdal to Caesar.
"Někdo z jeho služebnictva. Já mu to říkal, ale on pořád, že jim všem naprosto věří. Dobře mu tak. Kvůli jeho důvěřivosti teď nedostane římská chudina ani vindru, " rozčiloval se Cicero.
"To by stejně nedostala," připomněl mu Caesar.
"Takhle okrást chudé! Jaký zrůdný mozek vymyslel tento nechutný čin?" vztekal se jeho přítel.
"Uklidni se, vrací se Seneca s Brutem," vyzval ho Caesar, který zaslechl Brutův smích. "To by mě zajímalo, komu zase něco provedl," zamumlal. Pak vyšel z pokoje a zamával na manželku.
"Ahoj!" zvolala radostně Seneca, když dorazila do pokoje. "Kdy ses vrátil? Nazdar, Cicerone!" pokusila se předstírat radost, když si všimla manželova kamaráda.
"Dorazili jsme odpoledne. Otrokyně mi řekla, že jsi u rodičů. Jaké to tam bylo?" snažil se Caesar konverzovat. Cicero se zatím nešťastně probíral mušlemi.
"Dva blbci," pozdravil je Brutus, který se zatím doštrachal ke dveřím.
"Také tě mám rád," odsekl Cicero.
"Nevěřili byste, co se nám stalo," líčila Seneca. "Jdeme přes Forum Romanum a najednou vidíme, že uprostřed náměstí stojí shluk lidí. Určitě neuhodnete, co se tam dělo."
"Já se rozloučím," oznámil Cicero, který neměl náladu poslouchat její vyprávění.
"Počkej, Cicerone! Je to opravdu zajímavé. Byl tam Verres a rozdával plnými hrstmi peníze římské chudině."
"Cože?!" zařvali oba.
"No vážně. A každému říkal, že to všechno zařídil tady Cicero. Přišlo mi to trochu divné, Cicero a humanitární akce," divila se Seneca. "Nevíte o tom něco?"
"Ten podvodník!"
"Zloděj!"
"Bezpáteřní slimák!"
"Lotr!"
"Shnilá švestka!"
"Švestka?" zarazil se Caesar.
"Rozšlápnutá oliva!"
"Co se stalo?" nechápala Seneca jejich zuřivost.
"Ty peníze, které ten sicilský gauner velkopansky rozdává na Foru Romanu, byly naše, " vysvětlil jí to Caesar.
"Moje vilka v Kartágu," zakvílel Cicero.
"Ty máš dům v Kartágu?"
"Ne. A díky Verrovi ani nebudu," soptil Cicero.
"Blutuf doftal peníze," pochlubil se Brutus, který předtím se zájmem sledoval, jak se ti dva vztekají.
"Jaké peníze?" chtěl vědět Cicero.
"Brutus by se měl stydět," prohlásila Seneca. "Jeden z těch chudáků byl slepý a Brutus mu vytáhl peníze z kapsy. Bohužel mi to řekl, až když jsme byli před domem. Jinak bych peníze samozřejmě vrátila."
"Chacha! Blutuf má peníze. Blutuf fi koupí fekylu, " seznámil je chlapec se svými plány.
Caesar i Seneca se nadechli. Oběma bylo jasné, že si Brutus žádnou sekyru prostě kupovat nebude. Museli mu peníze sebrat, ale jaksi se jim do toho nechtělo. Kdoví, jaká pomsta bude čekat na toho, kdo to udělá. Naštěstí jim Cicero pohotově vytrhl trn z paty.
"Udělal jsi špatnou věc. Teď mně musíš ty peníze vrátit a já je dám tomu chudákovi, kterému jsi je sebral," prohlásil.
"Nic nedoftaneš!"
Společným úsilím všech tří se nakonec podařilo peníze Brutovi uzmout. Cicero si je zastrčil do svého váčku a oznámil, že odchází do hospody.
"Ten opilec chce plopít moje peníze," vzlykal Brutus.
"Neboj se, Cicero je jistě poctivě vrátí majiteli," řekla Seneca poněkud nejistě.
"Ty peníze dostane ten, komu patří," oznámil Cicero.
Den se chýlil ke konci a většina senátorů už byla značně unavena. Celou dobu se probírala finanční situace římských provincií, tedy téma, které vlastně nikoho nezajímalo. Řečníky nikdo neposlouchal a někteří členové senátu už několik hodin spali.
Náhle proběhla sálem vlna vzrušení. K řečnickému pultíku se nejistým krokem blížil Cicero. Ten strávil téměř čtyřiadvacet hodin v hospodě, kde propíjel peníze, které vzal Brutovi. Pití u něho ovšem vyvolalo pouze další nával sebelítosti a touhy po pomstě. Rozhodl se, že to Verrovi musí vrátit. S tímto úmyslem sem také přišel.
"Zdravím senát!" pronesl zvučným hlasem.
Cicero nebyl v žádném případě špatný řečník. Dá se dokonce říct, že se jeho rétorické umění těšilo všeobecnému uznání. To ovšem platilo pouze tehdy, když byl úplně při smyslech. K takovému stavu měl nyní velmi daleko.
"Co jsem to chtěl?" zapomněl, proč vlastně přišel.
Senátoři se po sobě překvapeně podívali. Žádný z nich mu ale nebyl schopen poskytnout uspokojivou odpověď.
"Už to mám!" zajásal Cicero, když si všiml Verra, který seděl v první řadě. "Přišel jsem s vážným obviněním."
Jeho obecenstvo ještě více zpozornělo. Všichni si vzpomínali na tu komedii, která se vyvinula z posledního Ciceronova vážného obvinění.
"Zase Katilina?" zeptal se jeden senátor skepticky.
"Ne, tentokrát jde o Verra," řekl Cicero.
"Cicerone, já ti to vysvětlím," snažil se ho uklidnit Verres, kterému došlo, že se Cicero musel doslechnout o tom, že sám rozdával vybrané peníze.
"Nic mi nebudeš vysvětlovat!" zahřměl Cicero. Pak ale zaváhal. Při pití vína v Římské vlčici si sice sestavil pěkný projev, kterým chtěl Verra falešně obvinit, že se na Sicílii neprávem obohacuje, a dosáhnout tak jeho vypovězení do vyhnanství, jenže mu to celé nějak vypadlo z hlavy. Zoufale se snažil vzpomenout si, ale vybavovaly se mu pouze útržky.
"V celé Sicílii, tak bohaté provincii," spustil, "nebyla žádná stříbrná váza, žádná korintská váza."
Po tomto sdělení se podíval na své posluchače. Zřejmě to na ně žádný velký dojem neudělalo. Měl pocit, že na něco důležitého zapomněl.
"Žádná váza, kterou by Verres neukradl," vzpomněl si, co v první větě chybělo.
"Já jsem to nevymyslel," pokoušel se Verres vysvětlit celé nedorozumění. "To tvoje manželka mi poslala ten dopis."
"Jaký dopis?" věnoval mu konečně Cicero svou pozornost.
"Den poté, co jste přijeli, mi přišel dopis, ve kterém mi Katilina vysvětlovala, že jsi až přílišný dobrák a každému hned naletíš. Psala, že se kolem tebe motají některé podezřelé existence a zřejmě mají v úmyslu tě okrást. Proto mně doporučila, abych peníze, které vybereme, tajně vyměnil a pak sám rozdal těm, kterým jsou určeny."
"Ale proč tajně?" nechápal Cicero.
"Tvá žena mi výslovně napsala, že nesmíš nic vědět. Prý jsi naprosto bezelstný člověk, který by nikdy neuvěřil, že by ho někdo mohl okrást. A díky jejímu psaní ty peníze nakonec římská chudina dostala. Všem jsem přitom říkal, že je to tvoje zásluha," vysvětloval Verres.
Cicero svěsil ramena. Katilina! Rozhodl se, že situaci vyřeší jediným čestným způsobem. Zabije ji! Pomalu vyrazil ke svému domu.
Verres využil okamžiku, kdy bylo řečnické místo volné, a sám promluvil.
"Senátoři! Je mi líto tohoto malého nedorozumění, které se naštěstí vysvětlilo. To by však nemělo odvést naši pozornost od důležitějších věcí. Musíme si uvědomit, že obrovské množství lidí žije ve velmi špatných podmínkách. Musíme nalézt cestu, jak jim ulehčit jejich těžkou situaci. Proto přicházím s návrhem, abychom jim my, kteří jsme šťastnější než oni, pomohli. Kdyby každý z nás rozdal devadesát procent svého majetku mezi chudé, jistě by nám ještě dost zbylo. Přitom bychom pomohli spoustě... Senátoři?" udivil Verra hromadný úprk ze senátorských lavic. Vypadalo to, že se mnoho nadšenců, kteří by chtěli rozdávat devadesát procent svého majetku chudým, nenajde.
Ciceronovo odhodlání zbavit se ženy jednou provždy pomalu ochabovalo, když se blížil ke svému domu. Nakonec se rozhodl, že jí aspoň hodí do okna kámen. Musí si ale dát pozor, aby ho nikdo neviděl.
Po chvíli hledání našel pěkný, těžký šutr. Cicero si jej zálibně prohlédl. Doufal, že nadělá v Katilinině pokoji co nejvíce škody. Pomalu se plížil kolem domu směrem k oknu její ložnice. Najednou zůstal stát a nevěřícně sledoval výjev, který se mu nabízel.
Pod oknem stál jakýsi hromotluk a recitoval básně. Cicero se rychle podíval nahoru. Na balkóně byla jeho žena a se zájmem poslouchala.
Cicero zaklel. Tohle vypadalo na dlouho. Rozhodl se, že nemá cenu čekat, až si to ti dva vyříkají, a zamířil k Římské vlčici. Ještě mu zbylo dost peněz. V duchu poděkoval Caesarovu synkovi.
A zatímco senátor Markus Tullius Cicero mířil do své oblíbené hospody, večerem zněly verše, které Katilině přednášel Katullus, jenž se do ní bezhlavě zamiloval poté, co mu dala pěstí v Romulově sluji.
"Zdá se mi být roven bohu a možná,
je-li to dovoleno, bohy dokonce převyšuje ten,
jenž sedě naproti tobě může se ti stále dívat do tváře a poslouchat tvůj sladký smích."