mám jednu zemi do který
chci jít. je to ta
s maringotkou
se žlutě svítícími okny
nad vodou co se v ní
nic než šedý nebe
neodráží

je to krajina z jedný starý knížky
co mi ji dali zadarmo v knihovně když
sněžilo a za okny nebylo nic
než bílý
bambulky a šedo

/zatímco kniha
hořela u krbových kamen
se včerejšími silami prstenů/

nejradši na ni zapomínám
jako na svou prózu a radši hledám
zakopaný psy v knížkách co jsem si přísahala
že je neotevřu

další zastávka
Dostojevskij
a pak něco ještě
horšího

přesto doufám, že se najde něco
co mě přesvědčí
že je
konec.

že už se k tý knížce nemusím vracet
že jsem se tenkrát na těch lyžích zabila že
nejedu v žádným vlaku.

jenomže se v té chvíli
místo toho snažím
rozpomenout proč
mi tu knížku
tenkrát dali
zadarmo.