Je vysoko prosluněné ráno,
když hladím rukou tvoji hruď.
Dnes tvé kráse (zdá se) přáno,
vždyť i do smíchu máš chuť!

V poledne pak překvapíš,
když vesele si trylkuješ,
otevřels mi svoji skrýš,
postavils ke hvězdám věž.

Běda však mi po obědě,
neznáš něhu, jenom lež!
A tak si sám v mé bědě,
dokrášlím tu naši věž.

Usneš zas až do večera,
k vínu pak se probouzíš.
Láhev zmizí v tobě celá!
Dokážeš nést ten svůj kříž?

Vemu ti jej na chvilinku,
do okovů zavřu tě.
(abys neutek, můj snílku)
Po aktu zas na kutě.

Nevím, zda mne miluješ,
jak já k tobě planu.
Má-li to být zas další lež,
vem si ji raděj k Pánu.