Sním svůj sen, já, cestovatel na své nekonečné kruté pouti, kráčející po úzkých, strmých a kamenitých stezičkách života nad prudkou propastí smrti, jež nakonec pohltí vše. Upírám svůj pohled do neznáma, tam, k temnému obzoru budoucnosti, teď již není cesty zpět, minulost byla dána a krok nazpátek může opět otevřít zašlé rány osudu. Stačí jediné zaváhání, jediné škobrtnutí a setkám se s kostlivým soudcem uprostřed temnoty. Noha se mi smýká, kloužu, sjíždím a pak už se jen propadám hlouběji a hlouběji, do černé propasti smrti, z níž není úniku…
Probouzí mne hvízdavý zvuk budíku, sedám si. Byl to jen sen?