"Ahoj. Jak se máš?" zeptala se mě Hanka do telefonu.
"Zrovna jsem se probudil," pověděl jsem.
"Jé, fakt promiň, jestli jsem tě vzbudila. Je odpoledne, tak..." povídala.
"To je dobrý," skočil jsem jí do řeči.
"Hele, když už jsem vzhůru, co teď děláš?" zeptal jsem se.
"Proč?" zarazila se.
"Jestli máš čas, mohla by ses třeba stavit," řekl jsem.
"Hm.."
Hanku jsem potkal někdy v létě. Byla tenkrát s kamarádkou v Jazzu. Vlastně si k nám sama přisedla, protože jiný stůl volný nebyl. Prvně si povídaly samy, ale pak jsme se dali do řeči všichni. A jestli se mi líbila hned? Ale jo. Docela to ušlo.
Od té doby jsme na sebe moc neměli štěstí - neviděli jsme se, ale párkrát jsme si, z dlouhé chvíle, zavolali. Vlastně stejně jako předtím, než ke mně - teda k Lence - přišla.
Začalo to nevinně, ale upřímný to mezi námi rozhodně nebylo.
Sem tam jsme se sešli, hopsli si někam na kafe, na sklenku červeného vína. Sblížili jsme se a všechno bylo děsně fajn. Ale třebaže to zní divně, když se řekne Hanka, vybavím si hlavně ten náš povedený rozchod. No, prostě nechápu, proč si ženské hned všechno tak berou. Jako kdyby se svět točil jenom kolem nich. Chovají se k vám mile, mile, ale stejně po vás pořád něco chcou. Abych nebyl s kamarády, abych nebyl dlouho v práci. Komu jinému může záležet na tom, jakým tónem s ním mluvím. Copak nejde spíš o to, co říkám, než jak to povím?
Po tom telefonátu ke mně Hanka přišla vůbec poprvé. Rozhlížela se po bytě, listovala si nějakými starými časopisy. Uvařil jsem broskvový čaj a dali jsme se do řeči. Kolem osmi jsme si pustili film. Odešla až ráno a všechno už bylo trochu jinak.
Strašně dobře se mi s ní povídalo, po dlouhé době holka, která mě poslouchala. Nasmáli jsme se, klapalo nám to. Jenom kdyby nebyla tak vztahovačná. Kruci, copak jsem její majetek? Nepochopím, že si myslela, že se budu do konce života věnovat jenom jí. Nejlíp snad, abych ji obletoval, chválil a nepohnul se od ní ani na krok. Sakra. A takhle se chovají všechny.
Je mi šestadvacet, mám provizorní práci, spoustu skvělých kamarádů a tři láhve červeného vína v ledničce. Noci trávím v jazzové hospůdce, kousek od domu. Odcházím mezi posledními a většinou vynáším smetí, co se tam za večer nasbíralo. Mají mě tam rádi.
Byt, ve kterém žiju, patří mojí bývalé. Před dvěma lety odjela pracovat do Anglie. Nevím, kdy se vrátí, a nevím, jestli jsme se nakonec rozešli.
Pak jsem se scházel s mladší, hezkou blondýnkou. Scházel, protože už spolu nejsme. A proč? Co já vím proč. Klidně vám řeknu, jak to bylo, stejně z toho nebudete chytřejší.
Byla sobota, sedm ráno a my se zrovna probrali. Jana postavila vodu na kafe, zazvonil telefon a o pár minut později jsem už doma seděl sám.
"Prosím," zvedla Hanka telefon, "to je pro tebe."
"Haló. Jé, Leni, to jsi ty? Jakto že..," řekl jsem překvapeně.
"Co se stalo?" zeptala se mě Hanka, jakmile jsem položil sluchátko.
"Ona.. ona se chce vrátit," odpověděl jsem tiše.
"Co?" křičela na mě, "vždyť jste se dva roky neviděli."
"No, jenže my jsme se předtím vlastně nerozešli," dostal jsem ze sebe rychle.
"Jak nerozešli?" zeptala se mě.
"Lenka prostě odjela pracovat," povídal jsem klidně.
"Na dva roky?" podívala se na mě nevěřícně.
"Hm..." přikývnul jsem, "potřebovala peníze."
"Chceš mi říct, že zatímco si ona někde běhala po Londýně, ty jsi tady vysedával v Jazzu a čekal na ni?"
"Dali jsme si pauzu," bránil jsem se.
"A co sakra já? Co teď se mnou bude?" ječela po mně.
"Měla ses zeptat. Nenapadlo mě, že by ti to vadilo. Taky jsi měla kluka," hučel jsem do ní.
"To je něco jinýho," odsekla mi.
"Jak jsi mi to do proboha mohl udělat," brečela a chytala se za hlavu.
"Ty... ses neptala," řekl jsem.
Vymrštila se z postele, rychle si vzala tričko, svetr, fialovou tašku a běžela ke dveřím.
"Počkej," houkl jsem na ni.
"Co ještě?" zeptala se.
Podíval jsem se na ni a málem jsem nedopověděl, co jsem chtěl.
"Nechcu to skončit," řekl jsem.
"S Lenkou?" koukla se na mě nenávistně, "však proto odcházím."
"Neblbni, víš, jak jsem to myslel."
"Jak Radku? To jako abych se tady o tebe starala při sebemenším nachlazení, ale aby mi nevadilo, že tak nějak žiješ s jinou?"
"Prosím?" chytl jsem ji za ruku.
"Fajn," odmlčela se na chvilku, "ale nastěhuj se ke mně."
"Vždyť bydlíš s Markem," lekl jsem se.
"Vypadne, kdybych chtěla. A já to zrovna teď chcu," rozzářily se jí oči.
"Já... já nevím, jestli je to nejlepší nápad. Víš, nastěhovat se k někomu, to není jenom tak."
"Jo? To vysvětluje, proč máš na zvonku ženskou jmenovku," otočila se ke mně zády.
"Tak jsem to nemyslel," řekl jsem.
"Takže se mnou chceš žít?" zeptala se.
Hlas se jí třásl, ale já v něm moc dobře cítil, jak jí na tom záleželo.
"No...," váhal jsem.
"Tak vidíš," koukala se do země, jako bych tam ani nebyl.
"Měj se," rozloučila se.
"Takže konec?" zeptal jsem se.
"Jo..," obrátila se ke mně.
A pak jsem ji objal a doprovodil ke dveřím.