, 13. 1. 2012, Povídky
Vešla jsem. Bylo to dávno, co tento dům uvítal hosty. Zdál se mi smutný a osamělý. Stranil se všem ostatním, žil si vlastním životem. Tak jako jeho pán.
Octla jsem se v široké vstupní hale. Čišel z ní chlad a ponurost. Mé kroky byly zadušeny vrstvou prachu. Jak to tady vypadalo, když se to tu ještě hemžilo lidmi při těch nadutých živých večírcích místní smetánky? Možná ten obrovský lustr ozařoval teplým světlem tváře smějících se lidí a mezi nimi byla i ta jeho. Ačkoliv… já vlastně nevím, jak vypadá.
Tiše jsem došla ke schodišti, které tu vévodilo, a opatrně po něm začala stoupat. Pod tím nánosem prachu se dal tušit kdysi modrý koberec. Dnes byl šedavý až mdle bílý. A mně byla zima.
Vlastně jsem netušila, proč jsem přijala to pozvání. Možná to bylo proto, že ta bílá holubice, která je donesla, mně připomněla něco starého a krásného. Romantický dívčí sen. Ano, nejspíš to byl on.
Nahoře jsem se vydala do západního křídla. Na tom lístku totiž stálo, že mě tam bude očekávat. Při pomyšlení na záhady, které obestírají toto místo, se mi tajil dech.
Kráčela jsem dlouhou temnou chodbou. Na stěnách visela spousta krásných stříbrných zdobených svícnů a zlehka na ně dosedal prach. Kolik je to let, co armáda sluhů opustila toto místo?
Má zvědavost mi nedala a zastavila jsem se u jedněch dveří a sáhla na zaprášenou kliku. Ustrnula jsem. Ze všech pokojů, co v domě byly, jsem nahlédla zrovna sem. Do dětského pokojíčku.
Na zemi byl položen velký koberec a na něm někdo rozhodil spoustu hraček. Chrastítka… plyšáci. Ale mě zaujala obrovská honosná kolébka stojící opodál velkého okna se ztěžklými snad kdysi modravými závěsy. Vypadala smutně a opuštěně. Přistoupila jsem blíže a zahlédla kulaťoučkou tvářičku. Sáhla jsem do peřinek – porcelánová panenka. Měla narůžovělá líčka, ale přesto působila mrtvolně. Její zelená skleněná očka upnutě civěla někam za mě. Zrovna jsem se chtěla dotknout jejích vlásků, když jakoby po mně švihl bičem, někdo promluvil.
„Nejspíše jste zcela nepochopila můj vzkaz,“ řekl chladně.
Ale ano, pochopila jsem ho, ale… ale…
Nic jsem neřekla. Dokonce jsem ani nebyla s to se otočit a pohlédnout na něj.
„Bylo by lepší, kdybyste mne ráčila následovat na… nějaké příhodnější místo,“ pravil, otočil se a odešel, aniž by čekal na můj souhlas.
Ano, následovala jsem toho podivného vysokého muže oděného v černém. Jeho zastřený hluboký hlas mi učaroval. Trochu mi naháněl hrůzu, avšak zároveň mě vábil.
Byl to snad čaroděj, který mě zaklel, abych poslechla každý jeho příkaz? V ten okamžik bych zasněně řekla, že ano. Uhranul mě svou magií. Nezmohla jsem se na slovo. Nedokázala jsem jakkoli odporovat jeho přáním.
Zavedl mě do prostorné místnosti. Nebylo tu tolik prachu, nejspíše jej, s ohledem na mě, někdo utřel. Možná to byl dokonce on. Panovalo tu příšeří – závěsy byly zastřené – osvětlovala to tu však spousta svíček. Vlastně to byl malý sál, či salónek, který se honosil bílým klavírem. Ten v tomto šedém světě zářil jako dílo anděla. Jeho záře a lesk vůbec neladily s okolním nábytkem – několika měkoučkými křesly, kde snad kdysi sedávala rodina. Jistě… musel to být ten klavír.
„Jsem rád, že jste přišla,“ vyrušil mě z mého zamyšlení.
„Ach… já také,“ řekla jsem ve snaze mluvit stejně zdvořile jako on. Nevypadal tak staře, jak se o něm tvrdilo, že je, přestože se mi zdálo, že jedná jako někdo mnohem starší, než ve skutečnosti je. Možná za to mohl ten černý klobouk, který si posunul do čela, takže jsem mu zcela nemohla vidět do tváře. Nenechal mě však dumat nad přítomností nasazeného klobouku v budově.
Podal mi noty a posadil se za klavír.
„Nuže, kdyby tady nebyl takový chlad, pobídl bych vás, abyste si odložila. Leč je zde velmi chladno a byl bych nerad, abyste nastydla, a proto můžeme začít, nemyslíte?“
Byla jsem jako ve snách. Přikývla jsem stoupla si kousek od klavíru.
Pohlédla jsem na notový zápis.
„Ta píseň nemá slova?“
„Slova si doplníte sama, až to uznáte za vhodné,“ odvětil.
Vzduch rozechvěly osiřelé tóny. Pro někoho to mohlo být pár rozložených akordů, ale pro mě to byl příběh.
Ano… nyní spolu vytvoříme nový příběh, který nikdy nikdo neslyšel. Jen my dva. On a já… a náš příběh beze slov.
Rychle jsem se od not docela odpoutala a nechala se unášet hudbou. Nebylo to o mnoho jiné, než co jsem bývala zvyklá dělat běžně. Našlo se několik skladatelů, co si přáli, abych propůjčila jejich tónům hlas. To, co tady bylo jiné, byl sám skladatel. Vyzařovalo z něj něco zvláštního, co mě udržovalo v napětí. Cítila jsem, že i když se snažím odvést svou práci, co nejlépe, něco mě svazuje. Ale rozhodla jsem se pokračovat. Takové drobné věci na sobě profesionálové nedávají znát a tak jsem se i já snažila dostat do lepšího rozpoložení. Možná mi to ztěžovala i samotná píseň. Ta melodie zněla v jednu chvíli toužebně, ovšem rázem utekla v krátkých osminových triolách do hloubek, do sebe.
Avšak dřív, než jsem stačila naší písni dát slova, přestal hrát a temně pronesl: „Brzy se bude stmívat. Už nastal čas, abyste se vrátila domů.“ A bez jakéhokoliv vysvětlení mě odvedl ke schodišti.
Neodporovala jsem mu. Pouze poděkovala.
„Budete-li mít čas, opět přijďte,“ řekl na rozloučenou a odešel.
S povzdechem jsem otevřela vstupní dveře. Opět jsem prošla tou železnou branou, nasedla do svého auta a plná zvláštních, nevysvětlitelných pocitů jsem zcela opustila toto místo.
…