Obloha mračná, nikde svitu hvězdy
na jazyce mém hořká slova,
co rdousí mě a ubíjí, jako jedy

Těžko vyslovit jen pár slov,
když stojím u té dálné zdi
a vidím zástupy vdovců a vdov

A děti smutné, opuštěné
s očima lesklýma jak zatoulané štěně
nesmiluje se svět nad jejich roztomilostí
nedá jim chléb lásky za tolik zlostí,
co spáchal jim on sám

Ach, lítost k těm všem,
lítost a žal k nim chovám
ač sama tu také stojím,
že na někoho už jen vzpomínám

Chladná noc upadá, ulehá
mráz tu všem po zádech štípavě běhá
když hledí, jak u náhrobků svíce hoří
cítí zimní vítr, co se plamínkům dvoří
a hladí jejich tváře

Kolem dokola stromy mrtvé střeží
a houpavě padá poslední listí
padá, jakoby už místo sněhu sněží

U drahých, co už věčně odpočívají
si teď každý kolena láme
věnce a svíčky zdobí jejich lože
se slovy ,,Vzpomínáme!“