, 29. 11. 2011, Ostatní
Prosím promiň, vím že nejsem ten. Ono mít rád nestačí, jen mít rád se neřekne samo. Už jednou jsem psal. Na prd. Nejhezčí na tom je asi to, že se můžu nadechnout, napsat to, co mám právě na jazyku a Ty se o tom nedozvíš.
Nikdy se už nedozvíš, ne podruhé, že tě miluji. Že jsi ta se kterou chodím v noci spát, ta, kterou chci vedle sebe, jediná o kterou opravdu stojím. Jako rakovina ses mi zabydlela v srdci, a teď se roztahuješ. Prošel jsem ozářkami, na chvíli dokonce pomohly. Zbytečná snaha.
Teď na 100% vím, že slova nepomůžou. Dokonce ani čas. To je jen make-up který se stejně před spaním umyje. Je to jako nahrazovat maso sójou, na chvíli ano, ale za čas přestane chutnat. Když si vzpomenu na tvou studenou dlaň kterou jsem svíral ve té své, pořád mi zní v hlavě otázka jakto?
Jakto, že jenom pootevřeš vrátka, odkryješ kukátko, jen mě necháš nahlédnout a tím to končí? Počkej, znamená to, že to není až tak ztracené? Že naděje ještě žije? Ano, obligátní, naděje umírá poslední. Ale už ani to nepomáhá.
Sžírá mě nutkání ukázat karty, vyložit trumfy. Ono mi ale nezbývá moc jiných možností než blafovat, když vím že mám high card a ty postupku.
Dráždí mě tvé fotky na FB, dokonce jsem dal zákaz zobrazování tvých příspěvků, ať se nemusím tolik trápit. Řekni, mám to zapotřebí se takto trápit? Asi ne, ale kvůli mé fantazii musím.
Nevím o ničem sladším než je tvůj úsměv nebo polibek za odměnu. Ono ani není nic hezčího než tvůj stín, promítnutý pouliční lampou na dlažbu u zastávky. Nic nepotěší víc než tvá slova uznání. Nic nezahřeje tolik jako tebou dána naděje v lepší zítřky. Na druhou stranu nic neraní tolik jako tvoje ne. Nic nebolí tak jako vzdálenost mezi námi. Nic není těžší než usínat z vědomím, že dneska nám to ještě nevyšlo. A nejtěžší úkol na světě? Vzdát se Tě. Nebo alespoň naděje.
Prosím promiň, nejde to.