, 19. 11. 2011, Povídky
Když Čumáček přešel poslední kopec a před ním se v údolí objevila jeho rodná vesnice, byl u vytržení. Byl zvyklý cestovat, nikdy nikde moc dlouho nevydržel, ale sem se vracel stejně rád, jako později opět vyrážel na cesty. Těšil se na kamarády, na to, jak jim poví o všem, co ve světě zažil, o všem co viděl a slyšel a taky o tom, že tato jeho výprava nebyla zdaleka obyčejná a tajemný svět, který poznal, je něco, co nikdo z jeho známých ještě neviděl.
A tak přidal do kroku a sestupoval k milovanému rodnému místu, s písničkou na rtech a s očekáváním v duši.
Když vešel mezi domy, nevydržel a uličkou se rozlehl jeho křik. "Jsem tady, jsem tady, kamarádi, vrátil jsem se, pojďte ven!" Rozběhl se a poskakoval, skotačil z chodníku na chodník a vychutnával ten pocit, že je zase doma.
Ticho ho zarazilo až o chvíli později. Zastavil a zaposlouchal se. Nikde se neozval ani hlásek. Všechno bylo tiché, mrtvé, snad ani vítr nefoukal a jeho milované uličky a domy vypadaly tak strašidelně, až na něj padla tíseň.
"Haló!" Zavolal. "Je tu někdo?" Ozvěna mu vrátila jeho vlastní hlas, ale to bylo všechno, čeho se dočkal.
"Montíku?! Ťapko?! Bušíku? Jste tu někde? To jsem já, Čumáček, vrátil jsem se! Pojďte mě přivítat!"
Před ním stála Montíkova autodílna, tichá jako nikdy předtím. Její kreslené zdi byly stejně úzkostlivě čisté jak byl u Montíka každý zvyklý, její štít, křiklavě červený, stále hlásal obyvatelům, že "Co Montíkova dílna spraví, ani sám čert nezastaví" a nad ním vyhotovený BeBeBe Blesk Čumáčkovi stále rozechvíval kreslené srdíčko svou majestátnou nádherou, stále vyvolával pocit „tebe jednou budu mít, až nebudu tak hloupý a budu dělat věci za peníze“, nutil ho stříhat dlouhýma ušima a nervózně podupávat, ale zdviháky, obvykle plné vozidel různého druhu, zely prázdnotou a jejich opuštěnost vypadala stejně beznadějně, jako se Čumáček právě teď začínal cítit.
"Montíku?!" Zavolal znovu a vešel do potemnělé haly. Ve vzduchu ucítil ředidlo a koutkem oka zaregistroval několik velkých kreslených louží, pokrývajících podlahu. Jeho kroky se hlasitě rozléhaly prázdným prostorem, přestože se snažil našlapovat co nejopatrněji, neprobudit duchy, kteří určitě hlídají toto opuštěné místo, o jehož opuštěnosti už se nedalo pochybovat a srdce mu hlasitě tlouklo, jak prožíval nejhorší zklamání ve svém dlouhém životě. Kamarádi tu nejsou, na jediném místě, kde ho pokaždé někdo čekal, připravený hltat příběhy, kterých na svých poutích světem nasbíral velké množství a které se nikdy neoposlouchaly, když vyprávěl některý z nich podruhé, ne, nezapomínal, který už vyprávěl a který ne, někdy prostě jen pro velký úspěch příběh zopakoval a kamarádi, ti kamarádi, kteří dávali jeho návratům smysl, kteří hltávali každé jeho slovo a svými kreslenými hlavami dychtivě přikyvovali, aby dali najevo, jak moc je vyprávění zajímá a pobídli ho k pokračování, tito kamarádi tu nebyli a místo nadšení v očích se Čumáčkovi na stejném místě objevily slzy. Uši mu zplihle visely, když mizel ve dveřích do Montíkovy kanceláře, aby se v nich po chvíli zas objevil a smutně vyšel ven na ulici.
Když zahnul za roh, přes slzy už ani nevnímal oblíbenou hospodu U kamenného poháru, kam tak rád chodíval na kalíšek výborného jahodového koktejlu, jaký uměla namíchat jen jeho milovaná Ťapka, veselá a roztomilá ve své bílé zástěře a krajkovém čepečku, usazeném mezi kreslenýma ušima, kterýma pokaždé vesele zastříhala, když se Čumáček objevil ve dveřích.
Mířil teď přímo domů. Jeho domek stál až na druhém konci vesnice. A tady se s Ťapkou setkal. Hlavní dveře malého domku byly ozdobeny nápisem, vyvedeným zářivou zelenou křídou: Tvá milá čeká, když tvé kroky hladoví. Vedle visela Ťapka.
"Ahoj Ťapko, aspoň, že ty jsi tu." Čumáček vděčně hleděl na torzo visícího tělíčka, které teď dělalo čest svému jménu, protože mělo právě jen jednu tlapku, spodní část těla byla zdeformována a dlouhé uši, které už si nezastříhají, visely zplihle přes kdysi tak krásnou tlamičku, nyní plnou zaschlé krve. "Koukám, že s tím čekáním to byly jen řeči - co si myslíš, že si asi počnu s tím, co z tebe zbylo?" S lítostí se v něm vzmohl vztek. Ty děvko! Vztekle vzal za kliku a dveře téměř rozrazil, když vešel dovnitř.
Když se chtěl rozhlédnout po vnitřku svého domu, uvědomil si, že je zde naprostá tma. Někdo zatemnil všechna okna. Zpozorněl, protože něco zaslechl. Rádio. Zpoza dveří, za kterými se nacházel obývací pokoj, se linula hudba, kterou dobře znal. Náš den, jeho oblíbená stanice, její znělku si často broukával, když se na svých cestách dostal do úzkých. Zpozorněl, protože se právě ozval hlas Brumličky, jeho oblíbené moderátorky (Ahoj mí milovaní posluchači, dnes je pátek třináctého, svátek má Jason a tohle je Náš den!). Dnes přece není pátek. Srdce se mu znovu rozbušilo. Co nejtišeji se přikradl ke dveřím obýváku a ještě chvilku naslouchal (Ať chodíme či nechodíme, tohle jsou Chodci!!! Tramtadadá!). Pak vzal opatrně za kliku a otevřel.
"Vítej zpátky, Čumáčku!!" zahřmělo ze všech stran. Čumáček sebou leknutím trhl a chvilku zápasil s tím, aby si neposkvrnil své oblíbené kreslené kalhoty. Pak se jeho obličej rozjasnil. Jsou tu! Všichni jsou tady! Obývací pokoj byl plný jeho kamarádů, někteří seděli, v křesílkách nebo na zemi, jiní stáli a jejich rozesmáté obličeje okamžitě rozehnaly všechny chmury. Támhle je Montík, ano, hned vedle Bušík, tamhle Rozinka, ano.
"Čumáčku, ty chlape jeden ušatá!" To byl Buřtík, starosta vesnice, vypadající přísně díky svým tmavým brýlím, ale Čumáček si byl jistý, že za tmavými skly jsou jeho oči stejně rozesmáté jako zbytek obličeje, který nezakrývaly. Buřtík se k němu hrnul s napřaženým kopýtkem a vesele pochrochtával.
"Ahoj kamarádi! Teda vy jste mě vyděsili," zajíkal se Čumáček, "myslel jsem, že jste odešli. Venku je všechno takové... mrtvé..."
"To ano," přikyvoval Buřtík, zatímco kolem začaly bouchat první kreslené špunty a šumivé nápoje bublavě proudily do sklenic. "To byl Bušíkův nápad. Věděli jsme, že přijdeš, Rychlonožka tě zahlédl brzy ráno a tak jako že prý ti připravíme přivítání, na které nezapomeneš. Překvapení. Něco úplně jiného, nového, víš? A na kazetu jsme ti nahráli tvoji oblíbenou rádiovou znělku, to mělo být jako intro, víš? Pak ty přijdeš a budeš si říkat, kde jsem a pak najednou bác... a potom..."
Čumáček zjistil, že se mu nějakým záhadným způsobem dostala do ruky sklenice s šumivým vínem a už si ťukal s naplněnými sklenicemi, třímanými v tlapkách, natažených k němu ze všech stran.
"Teda," vypravil ze sebe, když si úspěšně odříhl, "překvapený jsem. Hrozně."
"Ale co to," zadíval se na něj Buřtík pozorně, "co to vidím? Čumáčku, tys brečel?"
"Nejdřív jsem měl strach, že jsem zůstal sám a teď je to určitě z radosti. Jsem rád, že jste tu. Mám vás všechny moc rád. Montíka s tím jeho sajrajtem, Žrádla, nevadí mi, že se mnou nikdy nepromluvil ani slovo... i Bušíka, i když se pořád pere. Samozřejmě i tebe, starosto, taky Ťapku..." Zarazil se. "Vlastně... chtěl jsem se zeptat... Ťapka..."
Buřtík horlivě přikyvoval. "Ano, ano, Ťapka. Věděli jsme, že ji máš rád a tak jsme si s ostatními říkali, že by bylo správné, abys jako první uviděl ji, když jsi byl tak dlouho pryč od nás."
"To jo, to je od vás moc hezké, udělali jste mi radost. Akorát jsem si říkal, proč mě třeba to..." Čumáček chvilku zaváhal, když hledal správný výraz. "No... říkal jsem si, proč mě třeba nepřivítala to... živá?" Znovu se zhluboka napil, říhl a pozorně se zadíval do Buřtíkova obličeje.
"Hm.? Buřtík stále horlivě přikyvoval a rypáček se mu leskl ulpělým vínem. "Totiž to máš tak. Samozřejmě by to bylo lepší a nikdo z nás nepochybuje, že bys byl radši, kdyby ti vyšla vstříc živá, byla tak roztomilá, kdo by nechtěl sevřít v náručí něco tak něžného a krásného... tedy aspoň dřív... hm... jenomže to nebylo možné, protože to... ona jaksi... to..." Teď hledal pro změnu správný výraz Buřtík. "No... ona jaksi zemřela." A bylo to venku.
"Aha. Mělo mi to být hned jasné." Čumáček zamyšleně sledoval svou vyprázdněnou kreslenou sklínku, ale to už se k němu natahoval Pinďa s lahví a hbitě doléval. "A... nechci aby to vyznělo nevhodně, možná to tak vyzní, protože se všichni tak skvěle bavíme, ale... jak se to stalo? Byla přece tak mladá... a když jsem ji viděl tam venku na těch dveřích, napadlo mě, že když někdo zemře, ne vždycky ho půlka chybí..." Upíral tázavý pohled na Buřtíka, pak na Montíka, který se zatím objevil u nich, pak zas na Buřtíka, neustále kývajícího kreslenou hlavou a chtěl znát odpověď.
"Tedy, jestli můžu..." začal Montík.
"Ano. Pověz mi to, prosím," řekl Čumáček.
"To bylo tak. Víš jaká byla Ťapka vždycky neposedná a zvědavá. Ta holka měla šťávu, však to musíš vědět sám, když jsi ji..."
"Jasně, to vím," přikyvoval Čumáček.
"No a tak se stalo - mimochodem se to stalo včera, jo jo, zrovna včera, určitě sis všiml, že i když jí kus chybí, je ještě relativně čerstvá..."
"Ano... abych se přiznal, byl jsem z toho vašeho překvapení tak paf, že jsem si na ni ani nesáhl, ale fakt je, že barvu má pořád docela dobrou.“
„Přesně,“ vmísil se do hovoru opodál pozorně naslouchající Koumák, „to sice všechno vyprchá, ale jak sis určitě všiml, Čumáčku, zatím se nezačaly projevovat žádné viditelnější známky rozkladu, ani posmrtné skvrny, na čemž má samozřejmě velkou zásluhu i to, že příliš dlouho neležela, ale brzy jsme ji zavěsili. Měls kliku, že ses vrátil tak záhy po tom.“
„No dobře,“ souhlasil Čumáček, „klika to je, uznávám, ale pořád bych rád věděl po čem vlastně... tak, prosím, pokračuj Montíku.“
„Takže - ona si Ťapka vždycky ráda užívala, to určitě víš. My všichni tady víme, že milovala tebe, o tom není žádných pochyb, pořád na tebe myslela, ale občas ujela, teda ne že by třeba zrovna se mnou, to bych nikdy neudělal, víš jak mi na tobě záleží a znáš ty moje praktiky, nechtěl bych takové věci dělat s někým, koho miluje můj kamarád, prostě jen se povídalo, já slyšel, to jen tak na okraj, ona byla moc hezká, taková prostě k sežrání...“
„Prosím, prosím, Montíku,“ přerušil ho netrpělivě Čumáček, „k věci, tohle mi říkat nemusíš, sám jsi říkal, že to vědí všichni, tak to nemusíš vykládat mně, když jsem s ní byl nejčastěji.“
Montík trochu popuzeně plácnul kresleným ocáskem o podlahu. „Ale jo, vždyť jsem se k tomu právě dostával. Byla prostě krásná, milá, žádoucí, prostě k sežrání. No a tak...“
„Počkat počkat,“ přerušil ho znovu Čumáček, „vy jste ji chtěli sežrat??“
Následoval výbuch smíchu. Všichni okoloslavící už dlouho pozorně naslouchali o čem se baví skupinka kolem oslavence a teď se všichni smáli na celé kolo. „Hu he he, Čumáčku, uáááá, teda...“
Montík vrtěl hlavou. „Tedy, Čumáčku, musím říct, že jsi blízko, ale celkově ses netrefil, protože něco takového bychom nikdy neudělali. Aspoň já osobně bych tohle nikdy kamarádovu děvčeti neudělal a to, jak sám víš, mám zuby jako lev.“ To byla svým způsobem humorná narážka, protože Montík lev byl, i když, samozřejmě, kreslený. „Ona se prostě rozhodla, že když jsi tak dlouho pryč, chtěla by zkusit něco, co ještě nezkusila. No. Jako víš jak. Prostě si užít s někým, s kým si ještě neužila...“
Čumáček vyvalil oči. „Ale to není možné, vždyť... nikdo takový tu přece není. Vždyť. Ale vlastně...“ Náhle ho zaplavilo poznání. „Proboha... ona chtěla Žrádla???“
„Bingo,“ řekl Buřtík.
„Jo jo,“ kýval hlavou Koumák.
„Přesně tak,“ odpověděl Montík. „Rozhodla se, chudinka, že si to rozdá se Žrádlem.“
„Ale co ji to napadlo?" Čumáček pořád jako by nemohl uvěřit tomu, co slyší. "Jak to chtěla udělat?“
„To my nevíme,“ řekl Buřtík, „jedno ti řeknu - kdyby se jí to bylo podařilo, určitě bych se jí zeptal. Ale jak jsi sám viděl...“
„Prostě jsem uslyšel křik od Žrádlova bejváku,“ pokračoval Montík. „Hned jsem tam běžel, nejdřív jsem myslel, že ho zas někdo provokuje a hází po něm plechovky, ale uviděl jsem Ťapku, jak sebou zmítá a Žrádlo ji okusuje. Představ si,“ Montík se zatvářil trochu zasněně, „vypadala v té chvíli nádherně. Jako kdyby prožívala ten nejkrásnější vrchol svého života a jak sám víš, prožila jich hodně. Vypadala, jako by se jí to líbilo, nekřičela vlastně o nic víc, než když ji někdo... no prostě nebýt toho, že ji okusoval Žrádlo a všude kolem cákala krev, myslel bych si, že si normálně užívá, zakryl bych si oči, otočil se a tiše se odplížil pryč, já mám smysl pro soukromí.“
„Jasně,“ řekl Čumáček. „Takže jsi pryč nešel.“
„Nešel,“ řekl Montík, „Ťapka byla přece v nouzi, nemohl jsem se jen tak otočit a odkráčet. Přiznám se, chvilku jsem se díval, protože jsem ještě neviděl, že by Žrádlo okusoval někoho z kamarádů a jí už stejně pěkný kus chyběl. Chvilku jsem koukal, pak jsem na něj zařval, ať ji pustí. Jenže znáš Žrádla... když se zakousne, nepustí. Prý za to vlastně ani nemůže, je tak stavěnej... Naštěstí přiběhl i Bušík s Vševědem a tak jsme společně chytli Ťapku za tlapky a táhli ze všech sil. Nakonec jsme jí aspoň kus tomu nenažrancovi vyrvali. Představ si, že ještě žila...“
„Žila,“ opakoval Čumáček a vrtěl hlavou.
„Ještě žila, ale moc jí chybělo, i kdyby se nám ji podařilo dát do pucu, těžko by se ještě někdy někomu líbila. Pochybuju, že třeba tobě a to jsi ji miloval z nás všech nejvíc. Měla vykulené oči, pořád se snažila něco říct, ale z tlamičky jí pořád jen stříkaly chrchle, prostě hnus. V té chvíli jsem si říkal, že nic tak odporného jsem ještě neviděl a že jsem toho viděl, jsem přece dravec.“ Montík se odmlčel, aby se napil. Mluvil už dlouho.
„No a tak jsem kývnul na Bušíka ten náš domluvený signál - víš, ten, jak mu občas dáváváme, když jsme někde vedle v hospodě a dostaneme se do úzkých. Bušík jen kývnul, a praštil Ťapku pěstí mezi oči.“ Montík naznačil kreslenou tlapou, jak že to asi Bušík udělal. „A pak byl klid. Měla to za sebou a já jsem byl rád, protože taková zrůdička už by tu stejně byla akorát na obtíž.“
Čumáček souhlasně kývnul. „Máš pravdu, kamaráde. Udělal jsi to, co by asi udělal každý. Jsem ti za to vděčný. Radši ji vidět takhle zavěšenou a mrtvou než... teď mě vlastně napadlo, že bychom ji už mohli sundat, ne? Účel už splnila...“
Buřtík ho energicky plácl kopýtkem po zádech. „To nech být, Čumáčku, však my ji sundáme, neboj. Máme pro tebe ještě další překvapení, ale nejdřív bys nám mohl říct, jak ses vlastně měl ve světě. Zatím jsme pořád jen mluvili my. Ty jsi tu přece dnes hlavní hvězda večera, stará vojno.“
Čumáček se rozhlédl kolem sebe. Všude okolo stáli kamarádi a souhlasně pokyvovali. „Ano, vyprávěj, Čumáčku,“ ozývaly se hlasy.
„Budu vyprávět, budu,“ řekl, "ale až jindy. Žrádlo je u sebe?“
„Jasně, že je,“ řekl Montík, „kde by asi jinde byl, vtipálku?“
Čumáček vyšel ven ze dveří. Na Ťapku už ani nepohlédl, k čemu taky? A navíc má v žaludku takovou dobrotu... Vydal se ulicí k Žrádlovu příbytku. Kráčel pomalu, co noha nohu mine a lačně vdechoval čerstvý vzduch. Je doma. Pomalu došel až na kraj útesu. Žrádlo tu opravdu byl. Jako obvykle neřekl ani slovo, jen plácl ocasem a tvářil se naštvaně.
„Ahoj Žrádlo,“ řekl Čumáček. Opatrně si sedl na kamenný převis.
Nic. Opět jen plácnutí ocasem. Vrrr.
"Nechci tě dlouho vyrušovat, protože vím, že to nemáš rád. Chci jen, abys věděl, že se mi nelíbí, cos udělal Ťapce. Je to samozřejmě můj problém a na vztazích mezi námi to nic nemění, jen jsem prostě chtěl, abys to věděl. Přiznám se, že přesto, že jsem šťastný tady doma, po tom všem, co jsem zažil, tak někde tady hluboko...“ Čumáček si tlapkou zaťukal na kreslený hrudník. „... někde tady hluboko jsem smutný a možná bych i brečel nebýt toho, že přátelství si cením nade vše a kamarády by určitě mrzelo, kdybych se rozbrečel po tom všem, co pro mě udělali.“
Žrádlo plácnul ocasem a mlčel.
Čumáček chvilku zasněně koukal před sebe a tlapku měl stále přitisknutou na hrudník, tam, kde bilo jeho malé srdce.
„Jen na jedno jsem se tě chtěl zeptat.“ Podíval se Žrádlovi zpříma do naštvaných očí. „Jaká byla? Myslím jaká byla pro tebe. Nikdo z nás ostatních ji takhle nepoznal.“ Snažil se ze Žrádlových očí něco vyčíst, věděl, že přímé odpovědi se nedočká. Ale viděl jen prázdnotu.
„Chápu. Vždyť mi do toho ani nic není. Rád jsem tě viděl a měj se.“ Vstal a krokem stejně pomalým, jakým sem přišel, se vracel zpátky na oslavu.
Když přišel domů a vešel do obývacího pokoje, kamarádi ho uvítali nadšeným jásotem. „Aspoň něco, Čumáčku, prosím, vypravuj!?
„Dobře,“ řekl a usadil se do nejbližšího volného křesla. Všichni kreslení kamarádi se rozesadili kolem něho.
„Tentokrát jsem byl ve světě, který je úplně jiný než náš. Věřte mi, nikdy jsem si nevymýšlel a nevymýšlím si ani teď. Byla tam spousta lidí.“
„Lidí?“ ozval se Buřtík. „Ale lidí je přece všude spousta. Všude.“
„To ano,“ přikývl Čumáček a pokračoval. „Jenže tihle lidé byli úplně jiní. Nikdy jste takové neviděli.“
Kolem se začal ozývat vzrušený šepot. Všichni nevěřícně kroutili hlavami, nakláněli se k sobě a vyměňovali si dojmy, vyvolané tím, co právě slyšeli.
„Ti lidé nebyli kreslení. Vůbec nic tam nebylo kreslené, byl to nekreslený svět.“
Šepot ustal. Rozhostilo se hrobové ticho. Všichni tiše seděli a vyvalenýma očima viseli Čumáčkovi na tlamičce.
„Byla tam parta dětí, které nikoho neměly. Jen samy sebe. Vím, že to zní divně, že v takovém světě, byť nekresleném, může být mezi takovou spoustou lidí někdo tak osamocený, jako právě ty čtyři děti.“
Odmlčel se. Rychlonožka hbitě přiskočil a podal Čumáčkovi plnou sklenku. Ten se napil a pokračoval.
„Byl tam člověk, malý, ale ne proto, že by byl dítě, to ne, byl už starý a staral se o ně. Ale to jen na oko. Vlastně se o ně nestaral, využíval je. Kradly a dělaly špatné věci, pro něho, protože ho milovaly. A když večer seděli všichni pohromadě, zpívali si písničku o Prokletém údolí. Takovém údolí pro vyvržence, kde by nebyli sami a kde by je měl každý rád. On jim slíbil, že je tam dovede.“
„A dovedl?“ zeptala se Kačenka, která do té doby jen stydlivě seděla v koutku a všeobecné zábavy se neúčastnila.
„Dovedl,“ řekl Čumáček. „Ale jen jednoho z nich. Malého chlapce. Ostatní museli zůstat.“
„To začíná jako velmi smutný příběh, Čumáčku,“ ozval se Buřtík. „Myslím, že dopovědět bys nám ho měl radši jindy, protože si nejsem jistý, jestli by potom měl ještě někdo náladu na druhé překvapení, které jsme připravili. Souhlasíš?“
„Jak chcete, je to dlouhý příběh a možná to bude chtít větší čas a i několik večerů, než vám všechno podrobně povím.“ Čumáček se rozhlédl dokola.
„A jaké je tedy to překvapení?“ zeptal se netrpělivě.
Buřtík se zatvářil slavnostně. „Takže - Čumáčku, ve vedlejší vesnici je dnes večer velká pouť a my jsme se rozhodli, že tam pojedeme a na oslavu tvého návratu si pořádně užijeme. No? Co na to říkáš?“
Čumáček se rozzářil. „Pouť? Ne. Vážně pojedeme na pouť? My všichni? Ale to je skvělé!!!“
Okolosedící kamarádi propukli v hlasitý jásot a bylo vidět, jak velkou radost mají z toho, že se trefili do Čumáčkova momentálního vkusu.
„Ale to není všechno!!!“ zvolal rozjařeně Montík. „Bude to královská jízda do slova a do písmene! Kočáry jsou připraveny, vážení!"
Všichni se zvedli, a úprkem se hnali ven na ulici.
„Támhle, támhle, následujte mě, támhle, jen kousíček!“ volal Montík a pelášil ulicí dál a dál, až na skládku, rozprostírající se na východ od vesnice kam až oko dohlédlo. A tam stála připravena nádherná, opentlená kolona kreslených aut. Tak tady jsou, blesklo Čumáčkovi hlavou. Tady jsou všechna ta krásná auta, která zmizela z Montíkovy dílny. To je nádhera. Cítil, jak moc své kamarády miluje a za nic na světě by je nevyměnil. Hned včele kolony stál nablýskaný BeBeBe Blesk, jeho sen, nádherný kočár jak z pohádky. A vzadu, jako poslední -
„Jéééé,“ zavýskl Čumáček překvapením, když uviděl nádherný, zářivě modrý kamion s otevřenou střechou, „on s námi pojede i Žrádlo?“
„Ano,“ řekl udýchaný Buřtík, který doběhl vedle něho, „říkali jsme si, že když všichni, tak všichni.“
„Ale to je skvělý nápad,“ zahlaholil Čumáček, „třeba se konečně víc sblížíme. On jediný je pořád tak naštvaný, stranou a sám.“
„Nastupujem!“ volal Montík. Přistoupil k BeBeBe Blesku a obřadně otevřel dveře. „Vaše limuzína, pane,“ pokynul Čumáčkovi.
Čumáček byl na vrcholu blaha, když o chvíli později seděl v nádherném bouráku a kolona se dala do pohybu.
„Montíku,“ obrátil se na kresleného lva, který seděl za volantem, „a nestavíme se pro Mašličku? Myslel jsem si, že když s námi nemůže jet Ťapka, že by to nějakou dívčinu jejích kvalit chtělo. Co myslíš?“
„To je výborný nápad, Čumáčku,“ usmál se Montík, „stavíme se pro ni, to je výborný nápad.“ Šlápl na plynový pedál a pobaveně sledoval ve zpětném zrcátku, jak se zbytek aut snaží udržet v závěsu.
„No jo, ale...“ řekl váhavě Čumáček.
„Copak? Co je?“
„Co když nebude chtít?“
Teď se ozval Buřtík, sedící na zadním sedadle vedle Koumáka. „No jo... to je pravda. Co když nebude chtít? Hm?“
Montík se zamračil. „A proč by nechtěla? Čumáček se vrátil z cest, přece nemůže odmítnout. Jo. To přece nejde.“
„To je pravda,“ souhlasil Buřtík. „Ale co když přecejen?“
„Nechte těch spekulací, kamarádi,“ řekl do té doby mlčící Koumák. „Pojede. A když nebude chtít, tak ji zabijem, no ne?“
Ostatní se rozzářili. Tři páry očí se s uznáním upřely na nejchytřejšího z nich.
"No jasně!“ volali jeden přes druhého, „to je přece jasné! Zabijem! Jo! Že nás to nenapadlo dřív! Když nebude chtít, tak ji zabijem! Hurá!“
A tak se konečně vyjasnilo. Slunce zapadalo a po kreslené silnici, vinoucí se kreslenou krajinou, uháněl opentlený, kreslený průvod. Jako první BeBeBe Blesk, zářící v posledních paprscích dne jako drahokam, hned za ním zástup aut různých barev a značek, nacpaných rozradostněnými zvířátky, vesele na sebe pokřikujícími. A úplně na konci blankytně modrý kamion, z jehož otevřené střechy tomu všemu vévodila Žrádlova obrovská, trojúhelníková hřbetní ploutev.
Den končil, ale dobrodružství teprve začínalo. Aspoň pro ně.