půlnoční jezero
kde labutě zpívají tak tiše
do větví mého
do korun vyvolených

ty chvíle jsem měl vždycky rád

jsou pryč
tenkrát vítr stromům strhl šat
a záře nebe křížem
rozetnula

ve vteřině z noci den
když starý dub
z čistého nebe pokořen
do země pad

stále vidím ten oheň plát
jež v úctě životu
jediným stehem uzavřel
ránu z milosti

teď už jen popel
jeho popel a místo
kde tisknul mě k sobě
naslouchal
cítil a učil znát

vždycky zabolí
když umírají stromy
co sto let snad

rostly nám v objetí