Matka Země pláče,
ale co její oči vypláčí
nejsou slzy,
ale krev!

Snažíš se utéct od reality,
ale místo toho
nacházíš další
potoky slz Matky Země.

Až zapneš televizi,
zaplaví tvůj byt
potoky krve, které se řinou
ze všech kanálů.

Ó Matko přírodo,
jak ty jsi k nám
byla velkolepá
a přesto ke zkáze to vedlo.

Škarohlíd se jen zasměje
a řekne:
„Kdo s čím zachází,
tím také schází.„

Ale on opak je pravdou.
Tím, že naši Zemi, naši Matku,
si ničíme
si sami kopem hrob.

Ona, jako každá Matka
s nám i bezmeznou trpělivost má,
ale dokdy?
Ptám se já.

Ještě pořád je čas
zastavit to vše a přejít přes potok slz,
kde ač lávka není zapotřebí,
přesto i tu zde máme.

Pozdě budeme lamentovat
až řeka lávku vezme
a my bez bárky a člunu
na břehu moře stát budem.

Přitulme se
k Matce Zemi
nenechme ji
už plakat dál.

Schovejme si hlavu
pod její plášť
a přiznejme si,
že jsme chybili.

P.S. Ale hned,
dokud má pro nás ještě čas.