Tahle noc je v něčem jiná...
Dere se skrz zavřená,
bezesklá okna,
dusí dychtivé plamínky
řezaných svící,
a pokradmu houstne, až zastavuje
váhavá kyvadla
časomír...

Broukám si cosi, co naposled
uvízlo mi v hlavě,
ale ta trpká pachuť minulých životů,
co temnota přináší,
přesto dobývá vzpomínky
dávných, pradávných příběhů,
které marně ukrývám
ve svém druhém
srdci...

Dopíjím poslední hrnek kávy,
a na jeho dně,
v sedimentu vyhřezlých myšlenek,
sbírám očima
piktogramy magických tahů
právě zrezivělé
lžíce...

Třesoucí rukou smývám
topící se obrazy,
jež s ukřivděnou pokorou
ztěžka polykám...

Tu náhle kyvadlo
skřípotem ozubených kol
uvolní časoprostor spojení,
a průzračnými okny začne sálat
tesklivé, až bolavé světlo,
co opět přináší
probuzení,
snad úlevu,
snad zapomnění...

A kyvadlo dál trpělivě odpočítává
čas do příští noci...

se mnou...