Jak topol v polích kymácím se životem,
už dávno nejsem mlád, i když slyšel bych to rád,
sám uprostřed oceánu hledám směr,
jako opuštěný hrad, bez myšlenky na návrat.

A tak tu kroužím jako satelit
a hledám bod, kde smím zakotvit,
není to lehké, nikde zimmer frei
a tak mi hraj, hraj na tý cestě dál.

Jenže žít bez vzduchu lehké není,
hledět si jenom věcí svých, jako bych byl slepý mnich.
Kam podívám se, vidím ženy.
Své břímě abych zase zdvih, nemůžu dál, už nemám švih.

Ve stínu usedám a čekám smilování,
už dlouho odolávat nedovedu, pelyněk s příchutí medu,
vzývám tě potají, zda přijdeš, nemám zdání,
se srdcem horkým a ne z ledu, hledám pramen - živou vodu.

A tak tu kroužím jako satelit
a hledám bod, kde smím zakotvit,
není to lehké, nikde zimmer frei
a tak mi hraj, hraj na tý cestě dál.