Měsíc, chemik v bílém plášti
Měsíc, díra do nikam
prsty když se vodou svraští
v každé kapce zanikám

když se deště tajně vpíjí
tam kde pramen vysychá
žijeme alegorií
svícenou tmou do ticha

Měsíc, břečťan na domech
oblepit ho rány nech
roztok září sycený
noc opřená o stěny

Měsíc, svůdce dívčích lýtek
delikátní pro znalce
Měsíc, z dětství něžný zbytek
neprobouzí ospalce

zrcadlí se v každé slze
každou bolest spálí
jednou nás to bude mrzet
že jsme v noci spali

málo zkřehlí málo zjihlí
oči sotva přivykly
světem jsme se taktak mihli
únavou sny zanikly

Přece...
každý večer
je ten pravý
každá múza
jediná
Než nás všednost
bytím splaví
a než zenit
zesiná

hledej v Lunách
život dravý
co nám srdce
napíná.