Něžné, tmavé vlasy jí stékaly podél líbezného obličeje až na ramena. Seděla v malém altánku na nádvoří a pramínky kadeří si obmotávala kolem prstu. Oči měla zelené jako nilskou vodu, ohraničené mohutnými řasami, které obličeji dodávaly přísný, avšak láskyplný výraz. Nevýrazný, a přitom tak krásný nos mi nedával spát a vždy, když se na mne usmála plnými, narůžovělými rty, rozbušilo se mi srdce tak prudce, že jsem se musela hned posadit, aby mé srdce dokázalo vstřebat tolik krásy naráz. Seděla tam úplně sama, na krku zlatý pektorál, jejž jí na důkaz lásky daroval jeden velmi spokojený zákazník. Sněhobílá říza s velkým výstřihem lemovala její malá, pevná prsa a na bocích byla sepnuta drahým páskem, rovněž od toho staršího pána. Vzala si jeho šperky, protože právě na něj v tom altánku čekala. Stála jsem v povzdálí a skrz vězeňské mříže jsem z okna se záští v srdci sledovala, jak můj osud přijala s lhostejností. Přišel jako vždy včas, nedočkavý a hladový po její jemné, měděné kůži. Chvíli spolu koketovali a pak ho, jako každého zákazníka, vzala nahoru do své komnaty. Setmělo se a já znovu osaměla. Do srdce mi bodaly neviditelné jehličky a já cítila na suché kůži své slané slzy. Nenáviděla jsem tuhle práci, třebaže jsem ji sama také dělala.
Do nevěstince mne pronajal můj pán, na jehož statku jsem odmalička pracovala. Narodila jsem se na ostrově Keftiu a do Kemetu mne odvedli vojáci, kterým nebyli mí rodiče schopni zaplatit jediný deben mědi. Byla jsem ještě dítě. Na trhu s otroky jsem velice trpěla a nejspíš bych zemřela žízní a smutkem, kdyby mne po několika týdnech neprodali do Mennoferu. Svému pánovi jsem byla velmi vděčná a stále to tak je, i teď, když jsem ve vězení kvůli nevěstinci, kam mne pán dal, abych mu byla užitečná a alespoň něco vydělala. Když jsem tam před sedmi lety začínala, bylo mi teprve šestnáct. Nebyla jsem panna, protože pán byl vdovec a někdy se mu zastesklo po teplém ženském těle. Přesto byl na mne hodný.
Nevěstinec byl umístěn nedaleko Mennoferu. Byl to větší komplex s nádvořím, společenským sálem i vězením, kam se dávaly na pár dní neposlušné "Služebnice". To stejné vězení, kde jsem já sama trávila své poslední dny. "Služebnice" - tak nám říkali, nevěstinec se jmenoval Pantheon a každá nevěstka měla božské jméno, pod kterým vystupovala. Mé božské jméno bylo Satet, bohyně nilských kataraktů a všech zemí na jih od Egypta. Nazvali mne tak, protože jsem byla cizinkou z Keftiu, ačkoli se můj ostrov nachází daleko v Zeleném moři, a nikoli na jihu v Kuži. Nevěstky se jmenovaly různě. Avšak tato "božská" jména se vztahovala i na majitele nevěstince, kterému se říkalo Amon, bůh stvořitel, jeho manželka, které se nemohlo říci jinak než Mut, a žena, která se o nás Služebnice starala byla Amemait, Velká Požíračka, kříženec lva a krokodýla, který v posmrtném životě sežral srdce každého, jehož duše neobstála při obřadu Vážení srdce. Nejoblíbenější kurtizány se jmenovaly Hathor, bohyně lásky, a Bastet, bohyně tělesné potěchy. Tyto dvě dívky byly pro svůj milostný um nejžádanější hned po Eset, která své rivalky předčila svou krásou, a proto dostala i jméno matky všech bohů. Ano, to byla moje Eset. Žena, jejíž přítomnost zneklidňovala všechny: muže, protože nemohli odolat její hebké kůži a svůdnému úsměvu, ženy, které se jí nikdy nemohly vyrovnat, a hlavně mne, kterou její důstojná chůze a lhostejný výraz doháněly k šílenství, protože jsem cítila, že by bohyně všech bohyní nemohla nikdy patřit mně. Avšak jednou mi bylo dopřáno cítit její tělo, a pro mne to byla nejšťastnější noc v mém životě, třebaže teď za to budu pykat. Pokoušela jsem se hrát si s osudem a teď za to sedím v nejtemnějším koutě, v malé cele naproti nádvoří, úplně sama s šedou myší, které jsem už nesčetněkrát povídala o svém utrpení.
Vídala jsem ji často, sedávala s nejbohatšími zákazníky ve společenském sále a nechávala se krmit hroznovým vínem. S námi ostatními se moc nebavila. Ne proto, že by si připadala výjimečná, ale proto, že její krásná tvář byla naoko lhostejná, a proto se ostatní nevěstky domnívaly, že se opravdu cítí jako bohyně stvořitelka. Já však ne. Často jsme si vyměňovaly úsměvy, protože jsem z ní nemohla spustit zrak a ona na sobě čas od času ucítila můj pohled. Když se naše oči střetly, cítila jsem hřejivý vzduch vzadu na bedrech a čerstvé, teplé kapičky potu, kterým jsem se normálně vyhýbala, jsem nechala s úlevou stéct po čele či po vzrušením prohnutých zádech. Někdy se usmívala zdvořile, jindy nenuceně. Párkrát jsem ale z jejího pohledu vyčetla zájem. Snad proto, že jsem na ni byla jako jediná v nevěstinci milá, byla jsem to já, koho využila ke svému nečekanému, avšak zrůdnému činu. Možná bych měla litovat, že jsem se jí propůjčila, ale nedokážu to, třebaže teď kvůli tomu zemřu.
Končilo období Achet, doba, kdy se životodárná řeka vylije ze svých břehů, aby darovala Kemetu černozem, po jejíž uhlové barvě se země jmenovala. Řeka klesla teprve o několik loktů a všichni se již radovali z nastávající dobré úrody. Achet bylo nejstudenější období v roce. Tmavé noci, ozářené stříbrným měsícem, byly chladné a vlhké. Vysoce postavení hodnostáři cestovali po celém Kemetu a při cestě do Mennoferu se vždy zastavili v nevěstinci, aby se potěšili s krásnými ženami. Nejvíce práce měly Hathor s Basket, ale i mne bohatí muži často poctili návštěvou. Deset dní před koncem záplav se do Mennoferu doneslo, že přijede jeden velice významný hodnostář z jižních provincií, který se nedokáže žen nabažit, a nevěstince v Mennoferu, až na Pantheón, neoplývají dobrou pověstí. Všechny jsme dobře věděly, koho si bohatý pán vybere, ale přesto jsme se oblékly tak, aby naše vzezření odpovídalo božskému jménu. Když vrchní soudce dorazil do nevěstince, jako první padl jeho pohled na Eset, která nejistě postávala v jednom z rohů sálu. Po chvíli zdvořilého rozhovoru s Amonem a jeho paní Mut ukázal prstem na Eset a z koženého pytlíku vytáhl několik debenů zlata.
Když odešli nahoru, některé nevěstky zůstaly v sále, doufajíc, že se soudce Esetiny krásy nabaží a nechá je ukojit svou neutišitelnou touhu, jiné šly do svých pokojů znechuceny svou vlastní nežádaností.
Já jsem také odešla, ne však zklamaná, že si mne soudce nevybral, ale proto, že si vybral jedinou ženu, která mi v nevěstinci nebyla lhostejná. Byla jsem unavená a hned jsem ulehla do jindy plné postele. Vzbudily mne až výkřiky, které společně s tmou vytvářely nepříjemný kontrast a táhly se celým komplexem budovy. Za chvíli jsem se vzpamatovala a vyběhla na chodbu, kde jsem našla Eset, zkrvavenou a s modřinami na obličeji. Šaty měla roztrhané, pocákané krví. Vzala jsem ji k sobě do pokoje. Sedla si na malou bílou stoličku a rukama si zakryla obličej.
"Je to zvíře," zašeptala. Na levé paži měla hluboký kousanec, stejně velký jako na levém prsu a na krku. Z nosu jí crčela krev a podlitiny, které jistě způsobily četné facky, začínaly modrat. Pohladila jsem ji po vlasech.
"Neboj se, Eset, už je to pryč. Teď jsem tady s tebou a nedovolím, aby to udělal znovu." Snažila jsem se skrýt své dojetí a ona se rozplakala. Doběhla jsem pro džbán vody a plátěná obinadla a začala jí ošetřovat rány.
"Ty jsi jediná, komu můžu věřit, Satet." Udivilo mne, že znala mé jméno, třebaže bylo jen pro zákazníky, ale nedala jsem to na sobě znát a dál se soustředila na kousanec na rameni. Slané slzy se mísily s krví na jejím obličeji a mne to bolelo snad více než ji samotnou, když jsem viděla její utrpení a ponížení.
"Mlátil mě a hrozně na mě křičel. Řval, že jsem coura a za všechno si můžu sama. Taky mě kousal, a když skončil, kopal mě do břicha a fackoval. Teď spí. Bojím se vrátit se tam."
"Spi tady, na mé posteli. Já se vyspím na zemi," řekla jsem, aniž bych naznačila sebemenší lítost. Nesměla se dozvědět, jak moc mi na ní záleží a jaké úsilí mne stojí se jí dotýkat.
"Ne. Prosím, zůstaň tady se mnou," zašeptala a ruku mi položila na koleno. Znovu mne zabolelo u srdce, ale navenek jsem zůstala klidná.
"Jak chceš," řekla jsem a slyšela, jak se mi zachvěl hlas. Mezitím jsem pokročila k pevnému hrudníku a začala jsem omývat její ňadro, znesvěcené tou zrůdou. Ona mi ale přiložila k ňadru i druhou ruku a pomalu natáhla svůj dlouhý krk k mému obličeji, aby mne políbila. Chvíli jsem čekala a cítila jsem jemné pohyby jejích růžových rtů. Kdybych byla silná, nejspíš bych odolala, ale nedokázala jsem to po tolika letech, kdy jsem k ní vzhlížela, přestože byla o pět let mladší. Líbala jako bohyně, jak ji právem nazývali, a rukou mne hladila po obličeji a krku. Pak jsem její polibky opětovala, něžně a opatrně. Čekala jsem, že si to rozmyslí a couvne, ale ona přesně věděla, co má dělat. Strávily jsme spolu celou noc, a když pak usnula a já jsem ji držela v náručí, vzpomněla jsem si na noc, kdy jsem poprvé takhle svírala Maat. Jediný rozdíl byl v tom, že Maat to také chtěla. U Eset mne sžírala nejistota. Co když se vedle mě probudí? Jak jí to vysvětlím?
Její pravé jméno bylo Nofret a než se neprávem dostala do nevěstince, byla písařkou. Proto to vzdělané jméno bohyně pravdy. Byla jsem mladší než ona, tak jako teď byla o tolik mladší Eset. Maat mne přijala s láskou a byla to ona, kdo mne naučil sdílet lože se ženou. Byla jsem a budu jí za to vždycky vděčná, že mi ukázala, jak může být láska krásná. Ta žena, o které mluvím, již dlouho nežije. Vždycky zůstane v mém srdci, přestože jsem k ní nikdy necítila takovou lásku jako k Eset. Byla spíše mou matkou a učitelkou.
Když se Eset probudila v mém loži, po mém boku, čekala jsem nejistě její první reakci. Myslela jsem, že na mne bude v rozpacích hledět a bude mne za to nenávidět.
"Dobré jitro," zívla se stejnou netečností, s jakou se budila v náručí svých zákazníků.
"Je ti už lépe?" pokračovala jsem v jejím lhostejném tónu.
"Udělala jsem něco špatně?" zeptala se v rozpacích, čímž mi vyrazila dech a já nebyla schopna odpovědi. Zaváhala jsem, ale pak jsem ji pohladila po vlasech.
"Ne, tys nic neudělala. Není to tvoje vina," řekla jsem provinile a sama jsem se na chvíli zacítila jako netvor, který svedl něžnou pannu. Tak to však nebylo. Eset mi nabídla svá ňadra, to ona mne políbila. Nelitovala jsem toho, ale měla jsem kartu v rukávu pro případ, že by ze mne chtěla dělat sodomitku. Eset však nic neřekla. Zvedla ze země potrhané šaty, a než se odvrátila ke dveřím, sklonila se ke mně na postel, pohladila mi tvář a zašeptala:
"Bylo to krásné, Bohyně z ciziny."
Tři dny jsem ji nepotkala ani v sále, ani na chodbách nevěstince. Starý soudce odjel do Mennoferu a ona se uchýlila do samoty svého pokoje. Když se pak vracel domů na jih, zastavil se znovu v Pantheónu a bažil po mé bohyni víc, než když ji viděl poprvé. Ona ho však odmítala, když se s ní pokoušel koketovat v sále. Utekla nahoru do svého pokoje, slyšela jsem ji běžet s nářkem a srdce mi poskakovalo v hrudi, jak mne to bolelo. Nemohla jsem ji však utěšit, protože mne sžírala nejistota a strach, že v noci strávené v mé komnatě vidí omyl. Zanedlouho však ona zaklepala na dveře mého pokoje a s pláčem mi přiznala, jak se té zrůdy bojí. Nemohla jsem ji vidět plakat, protože to pak i mne nutilo k slzám.
"Co mám dělat, Satet? On chce jenom mě. Už dokonce i zaplatil. Bojím se, tak strašně se bojím. Pomož mi, prosím tě při všech egyptských bozích. Já už k němu do postele nechci. On mě zabije."
"Nedovolím, aby ti ublížil, Eset."
"Co mám dělat? Musím s ním do postele, nebo mě Amemait seřeže."
"Řekni mu, ať objedná dobré víno, a než k němu půjdeš, zajdi si k Imhotepovi, vrchnímu lékaři, pro lahvičku uklidňujícího balzámu. Do jeho vína mu nalij půlku té lahvičky a on usne. Až se ráno probudí, povídej mu, jak byl v noci úžasný, nebude si nic pamatovat. Neboj se, funguje to. Já sama to praktikuju už několik let u zákazníků, kteří jsou mi zvlášť odporní."
"Já nevím, Satet. Mám hrozný strach."
"Věř mi. Jde mi o tvé bezpečí a nechtěla bych, abys dopadla jako minule," řekla jsem ustaraně. Posadila se mi na klín, pohladila mou ruku, zvedla si ji ke rtům a do ní šeptala:
"Jsem šťastná, že tě mám, moje bohyně. Bez tebe bych teď sama pila ampulku s jedem v obavách, že se mě ta zrůda jenom dotkne." Slovo jed mnou projelo jako studená dýka.
"Nesmíš ten lék použít jako jed. Nechceš ho přece zabít, ale jen uspat." Pohlédla jsem na ni káravě. Zvedla se a pokračovala směrem ke dveřím.
"Já vím, bohyně. Nejlíp by mu ale bylo v příbytku věčnosti," zašeptala a odešla z mé komnaty. Usmála jsem se a sama jsem pomyslela na jeho smrt. Kupodivu mi ta myšlenka přinesla úlevu. Jak se musí Eset cítit ponížená, pomyslela jsem si, ani bych se nedivila, kdyby si ho Usire vzal k sobě na západ.
Stála jsem za dveřmi její komnaty a tajně doufala, že až ten netvor usne, stráví Eset zase noc u mě. Slyšela jsem jejich hlasy, ale nerozuměla jsem, o čem se bavili. Chvíli bylo ticho, proto jsem nezřetelně pootevřela dveře. Zahlédla jsem Eset. Stála u dřevěného stolu se zrcadlem a nalévala do dvou pohárů víno. Pak vytáhla ampulku s tmavou tekutinou a celou ji vyprázdnila do jedné číše. Škubalo to ve mně a malé neviditelné drápy mi sjížděly po zádech. Chtěla ho zabít. Mělo mě to napadnout. Nic není horší než ponížená mladá žena. Nemohla jsem však dopustit, aby měla na krku jeho smrt, a už jsem chtěla zakročit, bylo však pozdě. Skrz měděné zrcadlo soudce zpozoroval její nervózní, trhané pohyby a ampulku s jedem. Bryskně vyskočil z postele a udeřil ji do zad. Eset zaúpěla a dopadla na studenou podlahu. Soudce ji s křikem začal dusit.
"Tak tys mě chtěla otrávit, ty couro!" Nemohla jsem déle čekat, protože jsem nechtěla, aby jediný člověk, pro kterého jsem žila, skočil v Usirových pažích. Eset musela žít a já bych pro ni udělala cokoli. Prudce jsem rozrazila dveře a vrhla jsem se svým křehkým tělem skrz jeho síle a váze. Povolil sevření a soustředil se na to, aby mne setřásl ze svých zad. Po krátkém zápasu získal převahu a svalil mne na podlahu. Tentokrát jeho tlusté ruce ulpěly na mém krku a já cítila, jak mi ohryzek tlačí na hrtan. Dýchat jsem nemohla a i tak jsem byla příliš slabá, abych jeho útok odrazila. Postupně jsem cítila, jak mi chřadnou ruce, a ani jsem nebyla schopná je zvednout proti jeho zpocenému obličeji. Koutkem oka jsem spatřila Eset, jak zavřela dveře a vrhla se zezadu proti soudci. Zahlédla jsem jen, jak se zablýskla dýka a jeho sevření polevilo. Eset ještě několikrát bodla a vždy mě překvapil zvuk nože, když se zaryl do jeho kůže. Chlad podlahy a mé bezmoci vystřídalo pronikavé teplo jeho krve, která mi stékala na bílou suknici. Těžce a ještě pořád bez síly jsem odvalila jeho tělo a s Esetinou pomocí jsem se pokusila vstát. Objala mne a strašně se rozplakala. Chtěla jsem něco říct, ale nedokázala jsem v tu chvíli volit slova, a tak jsem radši mlčela a nechala jsem proudit tok myšlenek v mé hlavě. Když na mne Eset znovu pohlédla a uviděla beznadějný výraz vroubený stékajícími slzami, její tvář se podivně zkroutila.
"Co teď budeme dělat?"
"Musíme někam uklidit to tělo. A taky krev, je tady hodně krve," třásl se mi hlas, ale chtěla jsem vypadat klidně, aby alespoň Eset nepropadla panice tak, jako jsem jí čím dál více propadala já.
Když jsem se převlékla do jejích šatů a společně jsme uklidily krvavé skvrny na podlaze, odnesly jsme jeho těžké tělo, zabalené v prostěradle, na břeh řeky a tajně jsme doufaly, že ho Nil pohltí, než záplavy opadnou a odhalí obsah svého dna. Naštěstí nás nikdo neviděl, ale osudu nelze uniknout a napáchané hříchy budou vždy potrestány. Stará vina nejde smýt, bohové nezapomínají. Soudcovo tělo vyplavalo na břeh už několik dní po té osudné noci, a protože to byl velice významný hodnostář, jeho vražda by nemohla zůstat neobjasněná. První podezření padlo samozřejmě na Eset. Několik dní ji ponechali v jejích komnatách, pak ale nastal den, kdy měla být odvedena. Nedokázala jsem ani pomyslet na její smrt a před očima jsem neustále viděla její obraz, jak visí na měděné oprátce, vlasy jí stékají po obličeji společně s krví a její krásný snědý obličej ožírají mouchy. Raději bych sama zemřela, než abych se dívala, jak její krása umírá s ní. V tu chvíli se ve mně zrodila zrůdná myšlenka. Přiznala jsem se k soudcově vraždě před celým nevěstincem i před vojáky, abych zachránila skutečnou pachatelku, ženu, kterou jsem vroucně milovala, i teď, když jsem věděla, že kvůli ní zemřu. Ale někdo být potrestán musel, a já bych nikdy nedopustila, aby to byla ona.
Do vězení za mnou ani jednou nepřišla. Stavěla se ke mně zády, i přes to, co všechno jsem pro ni udělala. Ale patřilo mi to. Neměla jsem si hrát s osudem, neměla jsem mu vzít život. Ano, vzala jsem mu ho, přestože nezemřel mou rukou. Ale kdybych to neudělala, možná by zemřela právě Eset. Nyní je to už měsíc od doby, co soudce Parahotep naposledy vydechl. Měsíc, co žiju tady v té díře, pohublá a špinavá. Jediný můj přítel, malá šedá myš, toho sní stejně jako já a má i stejnou cenu. Celou noc jsem nespala, protože vím, že dnes si pro mne přijdou. Nebojím se. Jsem klidná a ani se mi netřesou ruce. Zemřít chci, protože život bez ní už nemá cenu. Zbývají mi poslední hodiny, možná minuty. Teď mne již mohou popravit, protože jsem ji naposled viděla. Ještě před chvílí seděla v altánku naproti oknu mého vězení, aniž by věděla, že ji vidím. Seděla tam, jako by se nic nestalo. Nejspíš už zapomněla.
Paprsky slunce mne na chvíli oslepily. Ucítila jsem žhavý vzdych na své vysušené kůži. Vlasy, slepené potem a prachem, mi vroubily špinavý obličej a ochablé nohy vypovídaly službu při každém kroku. Když mě dva vojáci dovedli na náměstí, dav lidí začal hulákat a házeli po mně shnilé ovoce. Vyslechla jsem si rozsudek, o kterém se rozhodlo v mé nepřítomnosti ve vrchním soudu v Mennoferu. Zaslechla jsem jen, že jsem odsouzena pro vraždu oběšením na měděné smyčce. Věděla jsem, jak takové popravy vypadají, sama jsem jich několik viděla. Dlouhý provaz ukončený měděnou smyčkou s kuličkami mi obmotají kolem krku a pak se pode mnou otevře dřevěná zem. Někomu se zlomí vaz, někdo se uškrtí až po chvíli. Nejprve pověsí mé tělo na několik dní na městskou bránu a pak ho hodí do pouště supům a šakalům. Nebudu mít vlastní příbytek věčnosti tak, jako ho mají všichni Kemeťané, protože za to, co jsem udělala, si nezasloužím žádný posmrtný život. Ale nevadí mi to. Nejsem Kemeťanka, pocházím z Keftiu, ostrova, kde lidé k dalšímu životu nepotřebují příbytek ani žádné věci. Jejich duše se vyprostí z mrtvého těla a žije dál, bez přepychu nebo obětí.
Na krku jsem ucítila chlad mědi a na chvíli jsem zavřela oči, abych si ještě jednou představila její zelené oči. Když jsem je otevřela, můj pohled ulpěl v davu. Uviděla jsem svého pána, který mě dal do nevěstince. Byl už starý, stříbrnými vlákny protkané vlasy naznačovaly jeho pokročilý věk. Plakal. Věnovala jsem mu konejšivý úsměv a ohlédla jsem se za sebe. Kat se zeptal, jestli chci zavázat oči, a já jsem mu řekla, že se nebojím. Uviděl mé vlhké oči a odvrátil se. Jindy by snad odsouzeného zesměšnil, protože dav miloval, když se nějaký vrah nebo zrádce rozplakal jako malé dítě. Mne ale nechal být a já jsem mu za to byla vděčná. Došel až k velké páce, aby mou bolest navždycky utěšil. Naposledy jsem pohlédla do davu. Nemilovala mne, pomyslela jsem si. Pak jsem ale letmo zahlédla jedním okem její uplakaný obličej. Držela si ruku na ústech a slzy jí stékaly po obličeji. Utřela si rozmazané líčidlo a upřeně se mi dívala do očí. Možná mne také milovala, možná by byl náš osud jiný, kdybychom se nezapletly do té hrozné vraždy. Usmála jsem se a ona také. Byl to její poslední úsměv, který si budu už vždycky pamatovat. Ústy jsem jí mlčky pošeptala, aby se nebála, tak, aby ta slova dokázala rozeznat, a ona se znovu rozplakala. To byl poslední obraz, který jsem viděla. Snad nám bohové dopřejí v příštím životě lepší osud. Doufám, že Eset zemře jako stařena, obklopena lidmi, kteří ji budou milovat, tak jako já. A až se jednou střetneme v posmrtném životě, nic nás už nerozdělí. Já na ni do té doby počkám.
Mé tělo patřilo mnoha mužům, srdce však nikdy nepodlehlo. Patřilo jediné ženě.
Mé milované Eset.