Kapky visí na šňůře jako vlaštovky
jedna pohltila mou jiskru noci
když krákorajícím tíž
vzala moci

ticho samotou duní
volá
a já tenkrát k ránu na komíně spal
jak to ticho, sám, zhola
a
za rozbřesku vítal slunko
(připálením jiskry dne)
tak zářné, k uzoufání
a já tak malý
vešel bych se za okap
hnedle jsem vzpomnul
že pro radost ze života nikdy nechodím daleko
a pro strasti naopak