, 17. 11. 2010, Ostatní
Probudím se, kouknu ven a je krásně. Je to zase jeden z těch dnů, kdy je všechno fajn, díky ránu.
Včera takovýhle ráno nebylo. Hlavně proto, že byla mlha. Hustá souvislá mlha, takže nebylo vidět skoro nic. Na chvíli trochu ustoupila, aby se později, odpoledne, zase rozprostřela všude. A do toho sněžilo.
A dneska bylo venku pohlednicový ráno.
Pohladí vás. Pohladí vaše smysly. Nějak, něčím, co nejde říct. Přes všechen sníh, zimu, mráz, ten pohled hřeje.
Krajina jako od cukráře, po mlze ani ťuk.
Ležím v posteli a dívám se ven. Má oblíbená činnost, když je venku jako dnes.
Vstanu a popojdu k oknu, opřu se o parapet a nasávám den. Jako kočky, když se vyhřívají tak já hltám energii. Jen trochu jinak.
Inspirace.
Energie.
Radost.
Do pokoje vchází první lidé. Personál. A já už vím, že mý ráno je pryč.
Koupelna, snídaně, krátký rozhovor. Někdy ne.
První měření, někdy odběry. Rozhovor pokaždé.
První aktivity.
Někdy bolí.
Dopoledne je za mnou.
Oběd.
Odpolední klid, nebo odpolední aktivity.
Záleží na tom.
Navečer únava. Bolest a únava. Dva v jednom.
Večeře.
Po večeři koukám z okna.
Myslím na ráno.
Na to mý, pohlednicový.