kuňkající kaluže
bosí mroži
bez ovací
všichni chodí
v černém
šedém
tmavomodrém světě
bez emocí
občas se rosí pavučiny
za skříní
se starými věcmi
v tom harampádí
limonády
vybublaly
už někdy dávno
slzy
právě pro nic
jeden cíl
tehdy i nyní
slunce se otáčí zády
prší
kape do vlasů
plné chodníky lidí
vzduch plný kouře
ranní cigarety
pálí popsané listy papíru
uvnitř každého
šotek se směje životům
děti si pouští draky
v Sezimově Ústí
před spadanou
hnědou omítkou
místní školy