, 28. 4. 2003, Povídky
3. BRNO
"Jste všichnííí???!" nese se hlavním nádražím v Brně. Haha, opět se nás snaží spočítat. Odpovědi, kterých se zoufalý profesorky dočkají, jsou typu:
"Neee, já tu nejsem!"
Asi jsou na to zvyklý a nevěnujou tomu pozornost. Někdy mi přijde, že tyhle věty už vyslovují automaticky, aby se neřeklo, a že kdyby někdo chyběl, zřejmě si toho nikdo nevšimne. Ale zkoušet to radši nebudu. Téma "Hančina ranní nevolnost" je už ohraný, a protože nás nenapadá zrovna nic vtipnýho, držíme klapačky. Po pár stech metrech dostává Filip opět špatnou náladu a neváhá si rýpnout.
"Hej, co je, udělala jsem ti snad něco?"
"Ne, já nesnáším Pražáky, víš?!"
"Mno, to je hezký, ale jsme v BRNĚ, Filipe, ne v PRAZE. Z toho vyplývá, že tu těch Pražáků moc nebude." Ozve se odněkad..
"Aha, a to jste nemohli říct dřív?!" Všichni se začneme tlemit, a dokonce i Filča.
První dorazíme ke kapucínům. Vstup do hrobky opět neprobíhá hladce. Jak jinak. Ale za minutku už posloucháme tak trošku nudný výklad o mrtvolkách se spoustou dat a cizích názvů. A tak někteří neváhají a se záměrem rozhodit profesorky se začnou jakoby se zaujetím vyptávat, co který slovíčko znamená. Po chvíli to oběma ženám dojde a odkážou nás na Slovník cizích slov. Když tohle nevyšlo, čekáme na další příležitost. Nahraje nám sama správcová s větou "Komu může být špatně, tak tam radši nechoďte". Jsme zticha a čekáme na vhodnou příležitost. Každej vyčkává, že se někomu opravdu udělá špatně a začne zvracet. Marně. Za ty roky ve škole jsme už asi otrlí. Prohlídka se samozřejmě neobejde bez dalších drobných průserů, ale ty už nikdo neřeší. Po půl hodině se celí veselí odporoučíme a valíme na další místo, který je součástí naší slavný exkurze. Jediný, co víme, je, že se jedná o nějakou vilu. Cesta k ní je zdlouhavá a navíc do kopce. Tím pádem se houf rozpadne na několik částí, přičemž profesorský dozor tvoří, jak jinak, samostatnou jednotku J. Pro zkrácení dlouhý chvíle jsme schopni udělat cokoliv, a proto se nikdo nediví, když kluci začnou hrát "fotbal" s igelitovým sáčkem. Musím uznat, že jsou fakt koumáci, neodradily je ani schody. Poté, co se naše expedice došourala k nějakýmu celkem ohyzdnýmu baráku, se rozkřikne, že už jsme na místě. Nevěřícně se díváme na sebe a pak na náš dozor - profesorky jsou celé mimo z té krásy kolem a my studentíci zase celí mimo z toho, že taková - ehm - barabizna může být památkou UNESCA. Nějaká "paní" nám přijde otevřít a pozve nás dál. Dostaneme se na terasu domu, ze které je nádherný výhled na okolní rozlehlý park. Průvodkyně mele a mele něco o architektovi a ceně domu a o tom, jak je to všechno krásný a drahý, a další takový ty řečičky, kterýma nás ani za mák nepřesvědčí o tom, že před sebou máme architektonickou památku. Náhle se v dáli rozezní umíráček a téma "někdo umřel" zvítězí nad tématem "to je ale krása, že". Průvodkyně celá nervózní nás pozve do domu a upozorní nás na to, ať si nezapomeneme dát na nohy návleky. A je vymalováno. S holkama se podíváme na sebe a už se kloužem po jinak fakt nádherný mramorový podlaze. Ovšem rozjela jsem asi nějak moc a zabrzdila o naši paní profesorku třídní. Než se vzpamatovala, stačila jsem se jí omluvit a rychle se schovat za ostatní. Prohlídka ložnic nás nechává ledově klidnými, avšak to se nedá říct o koupelně. V davu to jenom zašumí a občas se ozve věta typu "Ty vole, to je tu jako ve cvokhausu." takže po těhle výrocích nás průvodkyně nenávidí nadobro. Při prohlídce jídelny se jenom nepatrně opřeme o nějakou ohyzdnou skříň, protože už nás dost bolí nohy - teda já si chtěla na ni původně sednout, ale to už mě bába hnala, že se toho nesmím ani dotknout.