Říkali jsme vem to čert.
Hrdí na to že jsme nic nedokázali.
Ale štastní, protože neštěstí byla nuda.
Utíkali jsme z domu a přitom se nezeptali jestli můžeme ven, z hospody
a přítom nam kapsa zvonila drobnýma.
Neveděli jsme co jsme chtěli ale chteli jsme toho co nejvíc.
Byla to jen otázka času než jsme se poznali.
Jeden v druhém jsme našli sami sebe. A když někdo řekl: "Všichni jste
stejní." Sklidil by jen smích a snad i pár facek. Avšak naprosto
neprávem protože jsme byly, a to nás na tom bavilo nejvíc.
Stejně blázniví, stejně zamilovani, stejně mladí a naší společnou
cestou byla myšlenka že nevíme kudy kam..
Střední škola je úžasná věc, dala by se přirovnat k pořádnému kopanci
do pozadí váháte li zda je čas vrhnout se do kolotoče puberty.
Taky že jsem jeden pořádnej dostal, to si člověk
začne uvědomovat že ta kartička co na ni máte fotku pod velkým nápisem
občanský průkaz, vám příliš výhod nedá, spíš naopak.
No jak říkám bylo mi patnáct a kolem sebe jsem teď měl spousty
vykulenejch tváří. Stejně jako byla ta moje, protože to se rozumí první
den na Střední není lecjaká věc a pokud se vám poštěstí už ho nikdy
nemusíte zažít.
"Hej ty vem místo." Vytrhl mě ze zamyšleni hlas jednoho chlapce
sedícího ve skupince prvních kteří své připitomělé výrazy vyměnili za
úsměv. Pohlédl jsem směrem k nim. Ten chlapec seděl v poslední lavici
prostřední řady, měl kratší hnědé vlasy a jasně modré oči, na jeho
baculaté tváři zářil dobrosrdečný usměv. Kynul hlavou směrem k prázdné
židli po jeho boku.
Nebyl bych to já kdybych se držel stranou a tak jsem šel.
Těch několik kroků mi změnilo život na dlouhou dobu. Oni nevěděli kdo
jsem a já neveděl kdo jsou oni. Ale k čemu to? V tu chvíli tam byl
každý tím čím doopravdy chtěl být. Trošku to všechno připomíná koloseum
byly jsme jako gladiátoři které vypustili do arény. Zmatení jsme na sebe
nejáký čas jen koukali ale brzy přišla divá zvěř a na seznamování už
nebyla ta nejlepší doba. Letmý stisk ruky a stáli jsme k sobě zády,
jeden pevně věřil v druhého. Bude fůra času se představit, jen jestli
to přežijeme. A tak jsme se pustili do boje.
Díla mohou hodnotit (bodově) pouze registrovaní uživatelé, kteří vložili alespoň 5 komentářů.
Růže na oprátce | Po všem | Upřímně pod balkóny | Zemřel jsem 20. listopadu | Húrinovo dítě