„A maminko, opravdu musíš jít?“
„Děťátko moje, víš přeci, jak to chodí. Musím vydělávat penízky. Ale hezky hajej a tatínek je za chviličku tady. Nebudeš se bát, viď?“
„Ne.“
„Jsi moje statečná holčička. A teď zavři očička a spinkej. Až se ráno probudíš, tak už tady zase budu, abych tě doprovodila do školičky. Dobrou noc.“
„Dobrou noc, maminko.
Kristýnka obdržela sladké pusinky na tváře a čelíčko, pak už se ocitla v pokoji sama.
Snad dneska tatínek nepřijde. Já ho mám moc ráda. Jenom spolu máme takové tajemství, které nesmím nikomu říkat. Prý kdybych se svěřila, i třeba mamince, tak bych se dostala do pekla. Je to prý stejné jako lhaní. To se taky nesmí. A když lžu, tak mě nikdo nemá rád a všichni se na mě moc zlobí. Proto nelžu. A taky to tajemství nikomu neřeknu. Nikdy.
Nemohla usnout.
Chtěla bych, aby tu byla maminka a přečetla mi pohádku. Dneska to nějak nestihla. Bez pohádky se mi špatně usíná.
Pak slyšela dveře a kroky po schodech.
Tatínek!
Schoulila se do klubíčka a zavrtala pod peřinu. Třeba si dneska hrát nebudeme.
„Spíš, Kiki?“ špitl v pokoji mužský hlas.
Děvčátko dělalo, že neslyší. Ať jde dneska pryč, prosím...
„Kristýnko,“ nadzdvihl deku.
„Neřekneš mi ani ahoj?“
„Ahoj, tatínku.“
„Stýskalo se mi po tobě,“ pohladil ji.
„Mně se taky stýskalo.“
„Tak to se budeme chvilku mazlit, co říkáš?“
„Ale já už musím spinkat, protože je hodně hodin.“
„Těch pár minut...“ svlékl si tričko a posadil se k holčičce.
Začal ji hladit. Nejprve po vláskách, pak po tvářích.
„Ty mě nepohladíš? To mě už nemáš ráda?“
„Mám, tatínku,“ vydechla a malou ručkou mu přejížděla po vlasech.
„Svlékni si košilku,“ poručil.
Děvčátko se k tomu nemělo.
„Kristýnko, mám ti naplácat na zadeček? Svlékni se, ať se nemusím zlobit,“ zvýšil hlas.
Vysoukala se z růžových nočních šatečků, ale očka ji začala pálit. Známka blížících se slziček.
Stála teď naproti němu, zatímco on seděl na posteli. Oči měli ve stejné výšce.
Začal si pohrávat s jejími bradavkami.
„Tatínku, mně se to nelíbí,“ začala kňourat.
„No tak, nefňukej. Vždyť si jenom hrajeme. Takhle si hrají všechny malé holčičky s tatínky. Ale mluvit se o tom nesmí. Ano?“
„To je jako přecházet na červenou, viď?“
„Ne, to je o moc a o moc horší.“
Laskal ji teď po celé nahé kůži. Tak hebkou pleť nemá žádná žena na světě...
Sjel až mezi nožičky. Dívenka se rozplakala.
„Copak pořád brečíš? Ubližuji ti snad?“
„Ne.“
„Tak vidíš.“
Sundal si kalhoty i spodní prádlo. Prvně.
Kristýnka ještě takhle tatínka neviděla a začala se bát.
„Dej mi ručičku sem,“ položil si ji na své přirození. „A hlaď.“
Tak hladila, aby se tatínek nezlobil.
Pomalu se to zvětšovalo. To, co ona nemá. Proto je holčička a tatínek velký chlapeček. To už dávno ví.
Muž už se vůbec neovládal. Pud byl tak silný, že...
Prsty si pohrával s dívčiným nitrem.
„Tatínku, to bolí, já nechci, prosím,“ plakala teď už naplno a chtěla utéct.
Pleskl ji svou velkou tlapou přes holý zadeček, až jí zčervenal.
„Ještě budeš zlobit?“ zeptal se přísně.
„Ne,“ špitla. Brečela dál. A držela.
„Lehni si,“ vyzval Kristýnku po chvilce.
Poslechla.
Roztáhl jí nohy a masáž zintenzívnil.
Proč si takhle musíme hrát? Mně se to nelíbí. A bolí to. Já mám tatínka moc ráda, ale...
„Aúúúúú,“ zavřeštěla na celý byt. Vyvalila kukadla na tu upocenou blaženou tvář před sebou a zesinala.
Neskutečná bolest projela dětským tělíčkem, když muž ponořil svůj ztopořený úd do neposkvrněné branky, která měla zůstat ještě hodně hodně dlouho uzamčena.
S pohledem na tu spoustu krve omdlela.
„Kristýnko, no tak, vzbuď se,“ třásl s ní muž.
Holčička si ho prohlédla skelným pohledem. Už měla zase šatičky, prostěradlo bylo bílé a tatínek s kalhotami. A motýlci. Všude kolem tolik barevných motýlků, co ani nezná. Létají si po rozkvetlé louce sem a tam, sem a tam...
„Dneska je to obzvláště důležité, abys nikomu nic neříkala. Ani mamince. Ano?“
Sem a tam, sem a tam...
„Kristýnko, slyšíš mě?“
Taková spousta motýlků...
Otec s holčičkou zatřásl.
Nic.
„Slíbíš mi to, viď?“
Louka a motýlci. A támhle je vodopád. Ten je tak krásný...
Pohladil ji a odešel.
„Je mi líto, ale v dohledné době ji nemůžeme pustit. Pořád nevíme, co jí je.“
„Stále nemluví, pane doktore?“ utřela uslzené oči matka a přitiskla se k manželovi.
„Nemluví, nejí, jen kouká. Oči jí těkají z místa na místo. Ještě jsem to neviděl. Testujeme ji na Vardenhaupfovu chorobu, ta by tak odpovídala. Jenže u lidí nad padesát let, navíc je velmi vzácná. A když vezmu v potaz, že Kristýnce je teprve šest...
„Můžeme za ní?“
„Jistě. Ale nevnímá vás.“ A kdo ví, zda-li ještě někdy bude, dodal si bílý plášť pro sebe.
Těch motýlků...
Díla mohou hodnotit (bodově) pouze registrovaní uživatelé, kteří vložili alespoň 5 komentářů.
Neposlušná žačka | Jen pryč - 1. část | Mohla žít! | Jen pryč - 3. část | Lhát se nemá!