Byla neděle. Listopadový déšť nemilosrdně bušil do plechové střechy domu a vítr ohýbal koruny stromů za orosenými okny. Pete Hanlon seděl po tmě v malé podkrovní místnosti, popíjel skotskou s ledem a užíval si to drsné, říjnové představení, v celé jeho nemilosrdné kráse. Dům byl tichý a prázdný.
Mohlo být zhruba půl dvanácte, když si alkoholem a spánkem zmámený Peat všiml světla na kraji nedalekého lesa. Nejdřív mu nevěnoval žádnou pozornost, líně se pootočil ve svém oblíbeném křesle a chystal se pokračovat ve spánku, když si uvědomil že venku stále ještě zuří děsivá bouřka, a že už musí být celkem pozdě. Vstal, protřel si oči a přikročil blíže k oknu. Žádné světlo však neviděl. Britonský les, na který měl ze svého domu parádní výhled, se nacházel zhruba půl kilometru od jeho pozemku. Dělila ho od něj příjezdová cesta a louka, která patřila jeho sousedovi, Tonymu Starklovi. Peat ještě chvíli tupě koukal do noci a když už se pomalu otáčel, rozhodnutý vydat se do postele, zahlédl na kraji lesa další záblesk světla. Teď už nebylo pochyb o tom že je to baterka nebo nějaká svítilna. Někdo tam je. Ale co by tam proboha takhle pozdě a v takovym počasí dělal? Ta myšlenka ho nutila zůstat u okna a pozorovat co se bude dít. Světlo se za půl hodiny mihlo na tom samém místě ještě dvakrát. Pokaždé jenom na okamžik a ještě k tomu strašně divným, takovím chaotickým, trhaným pohybem. Jednou vystřelilo nahoru, hned na to zase dolu a zhaslo.
Po dalších dvaceti minutách to vypadalo že zmizelo nadobro. Unavený Peat sešel po schodech dolů, aby zkontroloval jestli jsou zamčené všechny dveře a zavřená okna. Když zjistil, že je vše v pořádku, uvědomil si, že ho to dost uklidnilo. Možná se tam zajde zítra podívat, jestli se počasí trochu umoudří.
V pondělí, kolem osmé hodiny ranní se Peat neochotně vyhrabal z postele a zamířil do koupelny. Venku pršelo stejně intenzivně jako včera, obloha byla zatažená a smutná. Před domem se tvořily oválná jezera, které brázdily zástupy plachetnic ze spadaného listí a sud na vodu umístěný pod okapem divoce přetékal.
Peat sešel dolů, zapnul televizi a zapálil oheň v obrovském krbu, umístěném v rohu obýváku. Poté se odebral do kuchyně, aby si uvařil kávu. Když naléval vodu do rychlovarné konvice, všiml si, že na zahradě, přímo před oknem do kuchyně, leží na zemi nějaká věc. Přitiskl hlavu k oknu a přemýšlel co by to mohlo být. Bylo to malé, podlouhlé, skoro to vypadalo jako nějaká trubka... a v tom mu to došlo, byla to baterka. Dech mu najednou ztěžkl a rozespalým tělem mu projel mráz. Rychle na sebe hodil kabát, rozevřel velký, tmavěmodrý deštník a vyrazil ven, do hustého deště. Doma pak baterku osušil a zkusil rozsvítit, ale marně. Sakra co ten krám dělá na našem trávníku? Kde se to tady vzalo, naše to přece není. Po chvíli bezvýsledného přemýšlení nad existencí baterky zvedl sluchátko a vyťtukal do číselníku číslo svého souseda.
„Ahoj Tony, tady Peat. Prosimtě, nehonil si včera u mě před barákem slepice a neztratil přitom baterku? Jedna se mi tu válí přímo před domem a...jo jasně, chápu. A prosimtě, ještě jedna věc, nechci aby sis myslel že sem blázen, ale nevšiml sis včera večer, někdy kolem půlnoci, nějakýho světla na kraji Britonskýho lesa? Ne? No jasně, že už jsi spal. Dobře, tak díky. Promiň, že jsem otravoval a pozdravuj ode mě Magii.“
To je divný, ulevil si Peat a dal konečně vařit vodu na kafe.
Den se neskutečně táhl, déšť nepřestával a obloha byla ještě černější než ráno. Alespoň, že už nefoukal tak silný vítr. Peat se líně převaloval na gauči, přepínal bezmyšlenkovitě televizi a proklínal sám sebe, že nevyužívá den k něčemu smysluplnějšímu. Kolem poledne konečně vstal z gauče, zaplul do teplých bačkor a pomalu se šoural k lednici. Dva jogurty, miska rajčat, pár salátových vokurek, salám, vejce a šest plechovek piva. Chvíli mlčky stál nad otevřenou lednicí a když mu hlavou probleskly slova jeho milované ženy o tom, že lednice není televize, zavřel dvířka, odvlekl se do ložnice a teple se oblékl na cestu do obchodu.
Auto naskočilo hned na poprvé. Peat se lišácky pousmál a jemně ho poplácal po palubní desce. Cesta do místního obchůdku trvala pochopitelně o něco déle než obvykle. Stěrače měly co dělat, aby udržely přední sklo v takovém stavu, že přes něj bylo alespoň trochu vidět, ale nakonec Peat přece jen bezpečně dorazil na místo.
„Nazdar Viki“ pozdravil prodavačku a zároveň jedinou živou bytost v obchodě.
„Čau Peate, věříš že seš dneska můj první zákazník? Jestli bude takhle lejt ještě další tři dny, můžu to tady zavřít“
„Jen se neboj“ usmál se na ní Peat „zejtra je po dešti a uvidíš jakej tady budeš mít nával.“
„Ráda bych ti věřila. Tak co si dáš?“
Peat nakoupil nějaké maso, pár brambor, slaninu, chleba a máslo a rozloučil se s Viki. Vrátil se do auta a zamířil domů.
Cestou si vzpomněl na události z předchozího večera a dnešního rána. Tam, kde světlo v noci viděl, by se dalo klidně zajet autem a to i za tohoto nepříznivého počasí. Cesta k lesu byla totiž z bůhvíjakého důvodu vyasfaltovaná a tudíž se po ní dalo vyjet až na samý okraj Britonského lesa. Po chvilce rozhodování Peat stočil auto a pomalu se začal přibližovat k tomu záhadnému místu.
Stále silně lilo a kapice deště tvrdě dopadaly na rozmáčenou stezku, po které Peat právě směřoval k lesu. Nejdřív chvíli chodil po jeho okraji a zkoumal, kde by mohlo být místo, na kterém zahlédl světlo.
Půda byla silně rozmáčená a bylo prakticky nemožné objevit v ní jakékoliv stopy, které by tu mohl předchozího večera někdo zanechat. Peat párkrát prošel úsek dlouhý zhruba dvěstě metrů sem a tam a když už byl rozhodnutý vrátit se zpátky do auta a odjet domů, všiml si najednou kousek dál v lese uměle vytvořené díry v zemi. Odhrnul vodou nasáklou borovicovou větev zhruba ve výšce ramen a vstoupil hlouběji do lesa. Po pár metrech chůze promoklým jehličím došel Peat k díře v zemi, která víc než cokoliv jiného, připomínala otvor jenž čeká na to, až do něj někdo vsadí velkou, černou rakev.
Peat se rozhlídl kolem sebe, zběžně pohledem přelétl zem a okolí jámy a vyrazil rychle zpět k autu. Bylo jasné a na první pohled zřetelné, že jáma je čerstvá a že byla nejspíš opravdu vyhloubena předešlé noci. Najednou, jen o malý kousek dál od místa, kde se Peat právě nacházel, udeřil blesk tak silně, že sebou Peat škubl a málem upadl na zem. Ozvala se hrozivá rána a Peat se dal na zběsilý útěk. Když konečně nasedl do svého Audi (bla bla), na nic nečekal, nastartoval motor a vyrazil rychle pryč z toho divného místa.
Doma za sebou zamkl vchodové dveře na dva západy a okamžitě, aniž by ze sebe shodil promočené šaty, nebo si vyzul boty, vyrazil do kuchyně kde si nalil velkého panáka finské vodky a otočil ho do sebe. Tak to udělal ještě dvakrát a až potom se teprve odebral do koupelny kde se celý vysvlékl a napustil si vanu plnou horké vody.
Ležel ve vaně, popíjel horký čaj a přemýšlel proč ho vlastně celá ta událost tak vyděsila.
Ve skutečnosti přece o nic nešlo. Díra v zemi. Je sice pravda že se kolem ní motal někdo v noci a že ten kdo tam tu noc svítil jí nejspíš i sám vykopal. Ale to samo o sobě přece ještě vůbec nic neznamená. A i kdyby jo, proč by se to mělo týkat zrovna jeho? Ale co ta baterka na trávníku před domem? Náhoda? Mohl jí tam jen tak někdo ztratit nebo pohodit? Utíkal tam tudy někdo večer domů, ve snaze ukrýt se před deštěm a baterka mu při tom vypadla? Nebo jí tam někdo jednoduše odhodil? Třeba jen proto že mu překážela, nebo snad dokonce proto, že jednoduše vypověděla svou službu?
Peat to nevěděl.
Ale přišlo mu to celkem logické. Lidi takovýhle věci dělaj. Někdy dělaj vážně divný věci, tak proč by mu sakra nemohl někdo hodit na trávník baterku? Jasně, že mohl. A taky to ten někdo tak udělal. Peat se zhluboka nadechl a celý se ponořil do horké, voňavé lázně.
Teprve když vylezl z vany a osušil se, zamířil konečně do kuchyně a dal se do přípravy oběda, vlastně spíš už večeře, vzhledem k tomu, že hodiny ukazovaly půl šesté odpoledne.
Po jídle, ke kterému si připravil dva hovězí steaky s kupou hranolek a farmářským dresinkem, a které taky do posledního zbytku snědl, se opět odebral do obývacího pokoje a zapnul televizi. Na třetím kanálu zrovna končilo sportovní zpravodajství a začínaly zprávy o počasí, ze kterých se Peat dozvěděl, že jestli bude potřeba zajet za dva dny znova do obchodu, bude si na to nejspíš muset pořídit motorový člun, nebo rovnou parník. Pršet mělo nejméně ještě celý následující týden a naděje na sebemenší změnu tohoto stavu, byla podle meteorologů prakticky nulová.
Venku už byla tma, když Peata probudila jakási televizní soutěž, ve které se nějací lidé snažili shodit skupinu nějakých jiných lidí, ze dřevěné klády do křišťálově čistého moře. Chvíli jejich počínání bez většího zájmu sledoval, poté letmo pohlédl na hodiny a když zjistil že je jedenáct hodin večer, tak se teprve celý pomačkaný a rozespalývyškrábal na nohy. Vypnul televizi, odložil ovladač na stolek vedle ní a zamířil nahoru do ložnice.
Byl unavený. Sám nevěděl z čeho, protože za poslední dny toho naspal víc než obvykle stihne za celý týden, ale oči už se mu opět zavíraly. Vystoupal tedy se zjevnými obtížemi po schodech nahoru a vstoupil do ložnice. Venku stále pršelo a do toho opět foukal silný vítr. Peat se svlékl do trenek, zbytek oblečení ledabyle pohodil přes opěradlo nejbližší židle a pokračoval směren do koupelny, jedné ze dvou, které v domě byly, a která se nacházela přímo v ložnici. Vyčistil si zuby, oplách obličej a chvíli, s rukama zapřenýma do okraje umyvadla, na sebe bez pohnutí zíral do zrdcadla. Potom si zhluboka povzdechl, otřel si obličej a ruce do ručníku a zamířil rovnou do postele. Klesl do peřin jako děcko které strávilo se svými přáteli celý den u jezera a zavřel oči. Když se po chvíli překulil na bok, aby mohl zhasnout lampičku na nočním stolku, trhl sebou a okamžitě se na posteli posadil. V ruce svíral baterku kterou našel ráno na trávníku před domem. Ležela, nebo spíš stála, vedle jeho lampy a Peat si jí všiml teprve teď, když se chystal zhasnout. Jak je to možný? Zamyslel se. Tu zatracenou baterku sem přece do ložnice vůbec nedával. Proč bych jí bral sebou nahoru? Jedině snad, než sem vyrazil do krámu. Ale proč? Né, určitě sem jí nechával dole, přímo v kuchyni na stole. Co se to kurva děje? Rychle vstal z postele, hodil na sebe triko a seběhl dolů do kuchyně. K jeho překvapení však byla baterka na tom samém místě kam jí odpoledne položil.
Takže musel bejt někdo u mě doma, došlo mu prakticky okamžitě. V mojí ložnici. Zatímco sem tady nebyl.
„Doprdele“ vyštěkl nahlas a opět běžel zkontrolovat dveře a okna. Všechno se zdálo být v naprostém pořádku. Zrovna se celý rozčílený řítil k telefonu, když si najednou všiml pootevřených dveří v chodbě, které vedly přímo do sklepa. Dveří, o kterých stoprocentně věděl, že je zavíral než vyrazil na nákup. V tom se ho zmocnila nevýslovná hrůza. Celý zkoprnělý stál na rozhraní mezi kuchyní a obývacím pokojem a přemýšlel co má dělat. Zavolat na polici? Jak měl ostatně v plánu už když zjistil, že baterka, kterou našel odpoledne je na svém místě, zatímco další mu někdo podstrčil přímo do ložnice.
Ale co by jim tak asi řekl? - chlapci zburcujte všechny jednotky v okolí sto mil, někdo mi do baráku nosí baterky? Teď, když by k tomu přidal ještě otevřené dveře do sklepa by se do případu možná zapojila i samotná FBI.
Doprdelepráce. Pomyslel si stále ještě k smrti vyděšený Peat a nakonec přece jen zvedl telefon. Chvíli křečovitě svíral sluchátko , někde na půli cesty mezi samotným přístrojem a jeho uchem a pak ho zase vrátil zpátky tam, odkud ho sebral.
Napadlo ho ještě, že by mohl zase zkusit zavolat Tonymu a zeptat se ho, jestli náhodou neviděl někoho potulovat se kolem jeho baráku zatímco on byl nakupovat. Ale pak zavrhl i tuto možnost s ohledem na to, že bylo dost pozdě a na to že by si Tony opravdu mohl začít myslet že je blázen. Tím víc by ho v tom určitě utvrdil, kdyby se zmínil o další nalezené baterce. Nic. Nic ho nenapadalo. Snad jenom. Ale né, do sklepa né...
Díla mohou hodnotit (bodově) pouze registrovaní uživatelé, kteří vložili alespoň 5 komentářů.
Zatím žádné komentáře
Tvá(má) stará hlava | Chata | hledej... | Světlušky | Jabloň