Nemohl pochopit, jak se mu všechno mohlo vymknout. Potřeboval čas, ne se zabývat malichernostmi. Potřeboval se soustředit, aby mohl dokončit práci. Hrnula se na něj další a měl pocit, že to nezvládne, ale než aby se něčeho vzdal, raději hledal zbytky sil. Všechno by šlo rychleji, kdyby tady nebyla ona. Jenže je tady, protože jsem ji pozval, letělo mu hlavou.
Nevěděl jak to udělat, jak jí říct, že na ni nemá čas a že by bylo nejlepší, kdyby odjela vlastně hned, když ji vyzvedával na letišti. Netušil, že by to přijala snáze, než variantu, kterou zvolil. Zvládnout všechno na úkor času, který jí nabízel.
K drobným třenicím docházelo hned na začátku, bral to jako daň. Rozhodl se správně. Byl o tom přesvědčenej. Kde by byl, když by pořád na někoho bral ohledy. Kdo bral kdy ohledy na něj? Srovná se to, až dodělá tuhle zakázku. Je to klíčová věc, která mu usnadní postup v podniku. Ve společnosti, kterou vlastnil jeho otec a kterej byl v jeho očích velkej soupeř. Ukázat mu, že je dobrej. Co dobrej, že je lepší než on.
Dneska sfouknu veletrh v Brně, vezmu ji sebou. Řeknu, že je to výlet, bude mít radost. Co bych jí říkal? Prostě se mnou pojede, protože nebude chtít zůstat v Praze sama. Každopádně se mnou bude muset jet, nerad bych se vrátil a našel u sebe cizí lidi. Je schopná si někoho pozvat. Nebo někam s někým jít. Je tak naivní! Pojede se mnou, přesvědčit ji bude maličkost.
Jak si myslel, byla to maličkost. Trochu horší to bylo cestou. Měla hodně otázek a pitomých přání, jako kam se chce určitě podívat a kam by se podívala ráda. Soustředil se hlavně na sebe a tu zakázku, kterou měl odprezentovat a pak taky na cestu, byl docela provoz. Asi si mlčení vysvětlila po svém, měl bych jí říct, jak to bude. Měl bych ji připravit na to, že bude v areálu výstaviště, protože tam mám pracovní setkání. Když zbude čas, můžeme se někam podívat. Už teď mě to otravuje, kdyby tady nebyla, mohl bych se plně soustředit jen na svůj cíl. A tím je, vymanit se z podřízeného postavení v podniku. Možná se mi zadaří tak, že bych se mohl odloučit úplně. Uvidím.
Když jsme vjížděli na výstaviště, řekl jsem jí, že to bude jen krátké zdržení. Bylo to jednodušší, než jí říct pravdu. Vzala to s přehledem. Možná něco vytušila, cestou jsem měl pár pracovních telefonátů. Po nějakých třech hodinách jí to došlo. Byla naštvaná. Já víc, protože schůzka nedopadla tak dobře, jak jsem si přál. Dokonce jsem musel přijmout otcův návrh na dopilování. Nejraději bych to celý odpískal, jen vědět jak. Jen tak složit zbraně a pár měsíců zase poslouchat, jak jsem se neosvědčil, to ne, to raději dotáhnout společně s ním.
V tu chvíli mě nezajímalo, jak se cítí ona. Bylo mi to jedno. Abych předešel ostré výměně názorů, souhlasil jsem, že se někam podíváme. Na prohlídku města ne, stmívalo se, tak jsem ta místa alespoň zčásti projel autem. Nelíbilo se jí to. Vytáčela mě. Byl jsem maximálně otrávenej a naštvanej a ještě jsem musel na schůzku s otcovým člověkem. V kavárně obchodního centra. Nesnáším nákupní prostory, ale ona je má ráda, napadlo mě. Hodil jsem to do placu na usmířenou. Měla radost. Představoval jsem si, že se zabaví nakupováním a já se sejdu s člověkem z podniku, takže jsem ji nechal u toho, že do obchodu jdeme spolu. Až tam budeme, na něco se vymluvím, dohodneme si čas, a místo, kde se sejdeme.
Všechno bylo jinak. Osoba z firmy měla zpoždění, takže jsem coural s ní. Nebavilo to ani jednoho z nás. Navrhla, že si dáme kávu a pojedeme do Prahy. Nemohl jsem jí přece vyložit, že se ještě musím s někým sejít. Vysvobodil mě telefon. Volal otec, který mi sdělil, že nad zakázkou přemýšlel a byl by rád, kdybychom ji zvládli ve třech. Tím třetím měla být jeho současná partnerka. Jak pracovní, tak životní. Nebyl čas přemýšlet, souhlasil jsem. Byla to chyba, která v počátku nevypadala tak, že by mohla mít zásadní význam.
Andrea. Nenávidím tu ženskou, ale jak to říct diplomaticky zrovna teď, když už jsem souhlasil s návrhem řešení. Nebude to osobní setkání, uklidňuji se v duchu. Bude to pracovní schůzka, to zvládnu. Probereme možnosti, které mě napadly, z dalších jednání se nějak vyvážu, maloval jsem si výhled. Kromě nepříjemnýho setkání, z kterého nebylo úniku, mě trápila – ona. Ta, kterou jsem si před pár dny vyzvedl na letišti. Nedá se nic dělat, musím ji vzít sebou a doufat, že bude mlčet. Poslední na co mám chuť je rádoby společenské žvatlání v obchoďáku při kávě.
Jak jsme se k ní blížili, zmocňovala se mě nepříjemná předtucha. Tak mě napadá, jsou i příjemné předtuchy? Každopádně, něco viselo ve vzduchu, něco jako parádní průser. Ale kdo to mohl vědět?! Současná partnerka mého otce vypadala perfektně. Na vzhledu i na tom, jak působí si dávala vždycky hodně záležet, takže mě to nepřekvapilo. Překvapená byla jen má kamarádka. S představováním jsem se neobtěžoval, znají se, tak proč ztrácet čas. Chyba, ale chybovat je lidské. K pracovnímu hovoru nedošlo, mám dojem, že to byl účel od samého začátku. Po více než hodině keců, který mě téměř nezajímaly, padlo pozvání k nim na celej víkend. Poslední po čem jsem toužil, bylo účastnit se nějaké rádoby rodinné frašky, a to kdekoliv. Nicméně jsou pozvání, která se neodmítají. Tohle bylo jedním z nich.
Cesta zpátky do Prahy byla o něco veselejší pro ni, pro mě ne. Zatímco ona plánovala, jak to bude bezvadný, jak se uvidí s kamarádkou a projede se na koních, mnou lomcoval nevýslovnej vztek. Připadal jsem si zmanipulovanej a vtlačenej někam, kam bych se za normálních okolností nenechal natlačit.
Následující dny a vývoj událostí byly všechno, jen ne normální situace. Několikrát jsem se vracel k rozhodnutím, které jsem udělal, abych se dobral toho, kdy se to začalo srát. A když už se věci začnou srát, tak vždycky hromadně. Jedna chyba na sebe navázala druhou a ty další se prostě jen přidaly.
Autor zakázal hodnocení tohoto díla.
Setkání | Jak rychle usnout | eS-eM-eS | Ticho po pěšině | Dialog