Nepřirozený bledý svit žárovek mne bodá do očí, ať se člověk podívá kamkoliv všude ta tupá bolest v očích, která proudí z žárovek nebo ze stěn, které jsou stejně nepřirozeně bílé. Venku, jak je to krásné. Krásné šedo, vítr, takový ten krásný chladivý větřík, který vás pohladí na tváři s příslibem přicházející zimy. Podzim, nádherné období, ve kterém je vše připraveno. Miluji podzim, stejně jako ženy, zvlášť ty, které jsou připraveny, stejně jako ten podzim. Místo toho abych miloval podzim a jeho ženy, sedím v této podivné místnosti, ze které mě bolí oči a učím se příběhy o podzimu jiných a ženách podzimů dávno minulých.
Každý v místnosti tupě poslouchá, nebo tupě neposlouchá. Rád sám sebe řadím do jiné kategorie, né vždy se mi to daří. Na chvíli jsem se tupě zaposlouchal a nemůžu se více divit. Podivné jak se snaží naši učitelé, mentoři či rodiče vše pojmenovávat a vše škatulkovat. Už jsme pojmenovali vše a vše tím zdegradovali. Nejspíš proto, abychom tomu mohli vládnout a tím alespoň trochu ukojili naši neukojitelnou chamtivost.
A co já, co já si o tom myslím? Nic.
Mě to nezajímá, já sedím a sedím a začínám tupě poslouchat a tupě žít a tupě pojmenovávat, abych mohl i já, alespoň na chvíli vládnout a tím zdegradoval vše okolo sebe. A jsem znechucen z toho co jsem. A z toho co jste vy. A z toho co tu děláme.
Díla mohou hodnotit (bodově) pouze registrovaní uživatelé, kteří vložili alespoň 5 komentářů.
Večerní láhev | Dave | Krutost šelmy | Ty / Já | Podzim