Matěj měl nejkrásnější oči ze všech zvířat, které jsem kdy měla možnost vidět zblízka. Sytě hnědé panenky v rámečku předlouhých řas mi připadaly jako vzácné kameny zasazené do bělma. Jiskřičky v očích dodávaly majestátní hlavě a mohutným rohům, k zemi zatočeným, šelmovský výraz. Kamerunský kozlík Matěj vypadal, jako by se stále usmíval.
V předvečer Štědrého dne se mu podařilo zase utéct z farmy. Stál před naším domkem a nakukoval do okna. Otevřela jsem dveře. Vešel do kuchyně. Vyčkávavě naklonil hlavu. Vzala jsem jablko z misky na stole. Ukousnul si a přežvykoval, a já ho na ta jablečná sousta nalákala zpátky tam, kam patřil, do výběhu. Sláva. Nemusela jsem použít pet láhev se studenou vodou, které se bál jako čert vody svěcené.
Měl dobrou náladu a vřítil se do chléva ke kamarádce Madle. Zahnala ho, a tak kozlík rozjařeně udeřil dvěma ze čtyř kopýtek do kamenné zdi v boudě, až to cinklo. Vyhodil zadkem a znovu. Vyhazoval si z kopýtka…
Jindy by mne bavilo sledovat kozlíkovo předvádění mrštnosti a skvělé nálady, ale bylo třeba nastrojit připravený smrček a zabalit dárky. Dala jsem do krmelce voňavé seno a šla z kopce domů. Ještě, než jsem odložila teplou bundu, zvonil v bytě telefon. Á, pan soused z jednoho vzdáleného kouta naší ohrady.
Musela jsem si dát sluchátko kousek dál, jak křičel. Vyrozuměla jsem, že náš kozel jim sežral vánoční stromek, zbylo z něj jen ohlodané koště. Kde on teď bude shánět, den před Štědrým dnem, další?
„Přijďte k nám, nějak to vyřešíme,“ uklidňovala jsem souseda, a horečně přemýšlela, co dělat. V duchu jsem vypočítávala, co jsem kvůli tuláckým choutkám našeho Matěje musela v uplynulých měsících absolvovat. Díky němu „narovnávám“ vztahy se všemi dosud neznámými sousedy z okolí pastvin vyhrazených Madle a Matějovi. Kozlíkovi se několikrát podařilo strkat rohama tak dlouho do pletiva, až někde povolilo. Pak měl cestu volnou. Většinou se vydal na dobrodružnou výpravu sám, Madla byla bázlivější.
Nejraději se špacíroval na domkách pod námi po hřbetech střech a rozhlížel po nějaké laskomině. Na podzim, kdy v zahradách dozrávalo ovoce, se opíral předníma nohama o kmen stromu a ochutnával. Jednou dokonce zavítal k restauraci do uličky pod námi, kde seděli na terase vodáci a hasili žízeň. Hostinský mi dal avízo a já s vodítkem na psa a suchými rohlíky v kapse odváděla za všeobecného nadšení kozla domů. Mysleli, že se jedná o propagační akci piva značky Kozel v restauraci, a fotografovali si nás.
Soused zvoní u branky.
„Omlouvám se za Matěje, tady máte náš stromek místo sežraného, a navrch ještě lahvinku vína, tak co vy na to?“
Podmračený muž v kšiltovce prohlídnul darovaný smrček pečlivě ze všech stran, láhev strčil do kapsy od montérek a s brbláním o čertím kozlovi odešel. Zato naše rodina byla bez vánočního stromku. Musí stačit větev ve váze.
Vybavila jsem si v tu chvíli ještě jeden zážitek, zase z restaurace v uličce pod námi. Ze zadní strany hospody jsou dva pokojíky na ubytování. V létě, kdy byla okna v pokojích dokořán, strčil za kuropění Matěj hlavu dovnitř. Zamečel. Nocovali tam dva vodáci. Byli po flámu a spali. Slečna se probrala a spatřila v okně rohatce s dlouhými vousy, lomcovala partnerem a křičela:
„Já ti sice včera říkala, aby tě odnesl čert, ale nemyslela jsem to vážně - a on už pro tebe přišel, koukni!“ Některé hlášky vešly už do dějin oné restaurace.
Vánoční svátky toho roku sice byly bez stromku, ale jinak vcelku klidné. Manžel každý podvečer obchází farmu, a tak i tehdy, kdy jsem měli jen Madlu a Matěje, vešel do chléva. Madla stála u jesliček se senem a u ní, sotva se držíc na nohou, dvě kůzlátka. Novopečený otec Matěj stál v rohu boudy a nakláněl hlavu, prohlížel si přírůstky do rodiny. Pojmenovali jsme je Sylvinka a Bobeš. Přihodilo se na Silvestra, pár hodin do Nového roku.
Nebylo by na tom zase nic tak zvláštního, kdyby ovšem Matěj nebyl už pěknou řádku měsíců vykastrován.
Díla mohou hodnotit (bodově) pouze registrovaní uživatelé, kteří vložili alespoň 5 komentářů.
Neděle | Kabelka | Voliéry (II.) | Zimní obrázky | Loučení