Vnímám dotek hvězd. Studený paprsek měsíčního třpytu, hladící mou unavenou a zestárlou tvář. Pořád sedím na břehu a dívám se, jak vlna za vlnou odnáší a zase přináší hvězdné nebe jak na stříbrném podnose. Z dálky ke mně doléhá něžný tón praskajícího dřeva z nedalekého ohniště. Ta libá hudba mlsných plamenů požírající do morku vyschlé dřevo, lahodí mým uším. A já stále jen tak sedím. Na chvíli vytěsním z hlavy všechny zvuky a slyším jen své myšlenky a běh celého vesmíru. To je ta chvíle, kdy duše splyne s celou zemí v jeden celek. V jednu jedinou životaschopnou entitu.
Netrvá to však dlouho a z meditace mě vyruší dešťová kapka. Roztříštila se o mé čelo na tisíc menších kapiček. Dlouho dobu jsem čekala, než další kapka shladila mé sluncem popraskané tělo. A však ani tento nádherný déšť mě nepřinutil odejít. Naopak každičký kousek kůže jásal a hltal vláhu, jako bych byla rozpálená sopka, jež se chystala vybuchnout.
Zaryji své prsty do země, abych cítila sílu, kterou znají jen stromy, tráva, květiny…
V dlani mi uvízne malý kamínek. Nejprve jej svírám v dlani a projíždím všechny jeho hrany. Až pak si jej prohlédnu, jestli se má představa o vzhledu kamínku tolik nelišila. Kupodivu lišila. (A jsem ráda)
Pomalu svítá a tmavě modrá obloha se probouzí a bledne. Na nebi vidím paletu nejskvělejšího mistra malíře. Několik tónů modré se vpíjí do sebe. Hvězdy blednou a déšť ustává.
Klidný a silou naplňující večer se ztrácí pomalu kdesi v nedohlednu. Ale ač se blíží jakkoliv těžký a vyčerpávající den. Mé tělo a mysl se vrátí a ukradne trochu té spokojenosti a lhostejnosti každičký večer co jen bude možné.
A proto si nezoufám a nechám s klidem přijít ráno.
Díla mohou hodnotit (bodově) pouze registrovaní uživatelé, kteří vložili alespoň 5 komentářů.
Slepá ulička | luční košilka | Záplaty na nebe | Z okna | Balet v neřesti