Návod na dospívání jsem nedostal - kapitola 5

Dětství byl jen bordel, kterej jsem maskoval trávou a snahou nenechat ségru úplně padnout ke dnu. Zatímco ostatní žili ty svý vzorný životy, já trávil noci s lidma, o kterých se jim ani nezdálo, a v lavicích pak jen dospával. Měl jsem jasno v tom, kdo je nepřítel - ti, co mě chtěli poučovat o životě. Jenže když na mě všichni srali a já už nemohl dál, podala mi ruku osoba, kterou bych měl pohrdat.


Autor: Pantheralev , 23.2.2026, Povídky

  

Proud nebyl silný, ale voda tekla ledová. Bodala mě. Stejný bude pohled jeho matky, až to uslyší. Brodit se s pracovním vybavením nebývá takhle nepříjemné. Ale stejně jsem spíš myslel na to, aby se to někde nesmeklo.

Dotáhl jsem ho do auta a posadil tak, aby tu nohu měl spíš na sedadle než dole. To by mohlo taky pomoct.

Cestou polem to drncalo, takže zase začal kňučet, protože noha nebyla v klidu a bolelo to.

Při řízení se mi nohavice lepily a byly hrozně studené. Boty odporně čvachtaly při každém sešlápnutí pedálu. Hnus. Horší už je jenom to, když po směně vylévám ze zásahovek směs vody a vlastního potu.

„Máma mi strašně vynadá.“ V jeho hlase jsem slyšel, že klepe kosu. Zapnul jsem topení.

„Tobě ne. Mám vzít cestou zase nějaký balík?“

„Seš cringe.“

„Vynadá mě. Počítám s tím, že mě i zmlátí.“

Myslel jsem, že to dneska už horší být nemůže.

Na pohotovosti jsme dlouho nečekali, protože šlo pořád o dítě, které posmrkávalo. A také proto, že mě znali.

Nemocnice není velká a tyhle lidi běžně potkávám při výjezdech. Při vysvětlování situace už jsem si nepřipadal jako nejhorší fotr, ale jako úplný idiot. Samozřejmě si Kuba přihodil své: napadlo to jeho.

Když se ho ujali, sedl jsem si na nějakou židli. Nebyla pro pacienty, ale jejich – kancelářská. Nehodlal jsem to řešit – byla volná. Boty jsem si už sundal i s ponožkami. Fuj, nedalo se v nich vydržet.

V tu chvíli to teprve přišlo. Všechen ten adrenalin byl pryč a já začal přemýšlet. Tohle jsem zvoral. Jakub ječel jako o život, a to už se nestává. Je velký.

Je to strašný paradox. V práci to zvládám. Musím! Lidé přidušení kouřem, hlavy v palubovkach, krev a vyčnívající kosti. Také řvou o pomoc, pláčou. Kladou otázky, na které neznám odpovědi: já tady měl přítelkyni – je v pohodě? Stejně se dokážu udržet v klidu, abych tu práci odvedl dobře.

Teď jsem to zvládl taky, ale bylo to... jiný. I když vlastně o nic nešlo. On to nemá ani zlomené – na rentgen teprve půjdeme, ale nemá. Tak proč cítím ten divný tlak?

Roztomilá mlaďounká vietnamská doktorka se na mě usmála a hodila přede mě bílé kroksy. Patří asi někomu, kdo zrovna nemá službu. Mile se na mě culila, jako by se tenkrát nic nestalo. Její nadhled je obdivuhodný.

Tohle celé je totiž neuvěřitelný trapas. Nedávno jsem jí řekl, že když se mi při práci tolik plete pod nohy, bylo by bezpečnější, kdyby šla pomáhat rodičům do večerky. Prostě mi to ujelo, někdy je to fakt stres.

Vím, že to je druhotné, ale zároveň se nedokážu ubránit myšlence na Karin. Ta mi to dá sežrat. Vypadá jako neškodná beruška, ale dokáže být dost přísná. Někdy taky manipulativní.

Ale manipulativní je každá žena. Kolikrát o tom sama neví. I tahle vietnamská kočička s očima srny. Všechen ten jejich smích, koketní pohledy, ďolíčky ve tvářích. Jak si hrají s vlasy a při chůzi pohupují pánví.

A tohle už je jinej level – co umí dělat jazykem. I hodný ženský dokážou být nebezpečný!

říjen 2006

Kája i ten fousáč byli stále spolu v karavanu. Jen je občas jsme zaslechli jejich smích.

Simona zůstala se mnou. Plácala něco o tom, že by s klidem přeběhla celou zeměkouli. Začala skákat po klackách kolem a smála se, jak jí křupaly pod nohama. Jen počkej, holka, až si rozbiješ hubu.

Pak ji napadlo lézt na strom. Tlemila se, až se lesem nesla ozvěna. Nemám tyhle jejich stavy rád. Přímo je nesnáším!

Ale...

„Koukej, umím šplhat jako veverka!“ Zhoupla se na větvi, která se pod ní za chvíli určitě zlomí. V tomhle stavu to Símu ale za mák netrápí.

Ale... Každej z nás někdy chce prostě jinam! Proto jsme se vzájemně našli. Takže jsem trochu chápal, proč dělaj ty tripy, při kterých jsou prostě fakt šťastný! Před čím kdo zdrhal. U koho se doma chlastá a koho už rodiče vyhodili na dlažbu. Simona to nemá lehký, stejně jako já. Těžko říct, jestli platí nájem ona nebo její matka, která tráví polovinu času v Tipáči.

Já tenhle svobodnej život miluju! Jenže často jsem z něj dost nasranej. Taky bych chtěl doma slyšet: Tak co Marťas? Co si dneska dělal? Takže vlastně taky chci pryč!

„Aaaaa.“ Větev na půlku, jak jsem myslel. Začala padat dolů i se Simonou. „A umím i lítat jako ňákej racek!“

Vždyť trocha bílýho prášku uškodit nemůže. Je tak bezstarostná! Říkala, že má pro všechny, takže… „Máš tam ještě ten zbytek?“

Do prdele, já to fakt řek! Horší je, že to ze mě nevypadlo jen z frajeřiny – jako minule. Ale teď jsem si to vážně chtěl dát taky na úlevu.

Z myšlenky, že jsem tak slabej, se mi začaly klepat ruce. Vzpomněl jsem si, jakej byl Majkl donedávna. Úplně normální týpek. Než poznal ty dva kámoše, co ho teď všude doprovázej. Oba vypadaj jako zombie. Jeden má na sobě červený fleky, protože se furt škrábe.

A Majkl taky zhubnul. Vlasy má mastnější než Simona a používá ten odpornej feťáckej slang. Padá do toho. Nikdo totiž neví, jak na to bude reagovat. Někdo si prej dlouho vesele šňupe a závislost se mu vyhejbá, ale může to bejt naopak.

Majkl to holkám to prodává schválně dráž, aby měl peníze na další materiál. Ví, že Kája ty prachy vždycky někde vyhrabe. Nechápu to – její fotr o ní má strach, ale stejně jí k penězům nechává takovej přístup.

„Co jsi říkal?“ Simona se snažila dostat zpod toho křoví. Klacky ji škrábaly i do obličeje. Ale bylo jí to prostě jedno. Myslím, že to ani pořádně necítí.

„Že život je sranda, Símo.“ Usmál jsem se na ni a nastavil ruku na plácnutí. „Nějakou travku v kapse nemáš?“ navrhl jsem schůdnější řešení.

Vytáhla opravdu další sáček s konopím z té své plandavé taštičky. „Jo, budeme to mít jenom pro sebe.“

„Kolik ti teď vůbec přesně je, Marťas?“ Položila mi další prapodivnou otázku, když to začala balit do papírku. „Známe se nějakej pátek a nevím to. To je ostuda, viď. Osmnáct?“

„I moje matka si myslí, že mi je osmnáct. Ale je mi šestnáct, vole!“

Položila toho špeka vedle.

„Co děláš?“ začal jsem se jí se smíchem ptát, proč mi začala rozebírat kalhoty. „Nebude to tady pohodlný.“

„Nemusíme spolu spát. Jenom ti to vykouřím,“ upřesnila.

Ale vlastně jsem na tu odpověď už nečekal, protože jsem si řekl: no co už, dělej si, co chceš... Lehl jsem si. Proč jí bránit.

Holky ve škole se jen chichotají stylem bože, ten se mi fakt líbí, ale tohle by dělat nechtěly. Jsou na to moc velký dámy. Navíc mi to od Simony připadá jako drobný povýšení.

Natáhl jsem se pro to ubalené brko a zapálil ho. Teď to bude jenom pro mě... A ona taky. Pousmál jsem se. Vždyť tenhle pohodovej život je super. Jednou budu třeba zodpovědnej. No, nebo možná taky ne.

„Zas takovej prcek, nejseš.“

Původní nabídka už nejspíš přestala platit, protože se na mě po chvíli pokoušela nasednout. Netušil jsem, kdy si sundala ty pytlový kalhoty i s prádlem.

„No, ale takhle ne!“ Začala pěkně, ale při pohledu na ni mi bylo jasný, že takhle by se mi nelíbilo.

Energii měla po tom sněhu za tři ženský, ale mě tam něco dost zásadního chybělo. Nebo spíš přebejvalo.

„Vyser se na všechno, Martine.“ Dala mi pusu.

„Snad se aspoň svlíkneš!“

Má tak nádhernou postavu a chtěla by na mě rajtovat v mikině?

Poslechla a pak už jen našla rytmus a já mohl vidět, jak se ty její pěkný prsa pohupovaly. Nebyly největší, ale o to jsem ani nestál.

Musel jsem ostatním dát za pravdu. Tohle bylo dobrý šukáni! A to já jsem ten fofrprášek ani neměl. I když velkou zásluhu na tom asi mělo i to, že to nebyla úplně holka mýho věku a zkušeností.

Chvíli to trvalo, ale pozdějc mi to došlo. Touha v tom jejím gestu nejspíš vůbec nebyla. Ona jen hrála hru dominance. Říkala mi: můžu si s tebou dělat úplně co chci. Ale nebyly tyhle hrátky vlastně fajn?

Může za Kubův úraz Martinova nezodpovědnost, nebo jen klukova nešikovnost?

Vaše hlasy a komentáře mi dávají vědět, že má smysl pokračovat.

Zatím žádné hodnocení

Zobrazeno 0x (přihlášenými uživateli)
Líbilo se Ti dílo? Doporuč jej >>

Díla mohou hodnotit (bodově) pouze registrovaní uživatelé, kteří vložili alespoň 5 komentářů.

Komentáře

Zatím žádné komentáře