Návod na dospívání jsem nedostal - kapitola 4

Je Martinův pokus o „akční výchovu“ projev dobrého táty, nebo jen nebezpečný risk, který musel skončit průšvihem? Vaše hlasy a komentáře mi dávají vědět, že má smysl pokračovat.


Autor: Pantheralev , 13.2.2026, Povídky

  

Můj smích nedával smysl. Velkou zásluhu na něm měla ta ganja, ale nejen ta. Je to ironický smích. Tlemím se prakticky furt. Často to dělám, protože nevím, co jiného.

„Proč ji pořád hlídáš? Prostě si chce užívat.“ Přišly na řadu Simoniny moudra.

„Za chvíli vám z toho nosu poteče pořád rajská. Ty vole... haha představ si, že ti poteče furt rajská. Prostě furt!“

září 2025

Chtěl jsem, aby Kuba byl v nějakém týmu, kde by poznal i jiné kluky než ty ze třídy. Fotbal vůbec nebyl podmínkou. Ani já mu bůh ví, jak nefandím. Šlo mi o ten aktivní pohyb a partu.

Karin zkoušela, jestli by nešel v jejích stopách. I když sama nejlépe ví, že v umění zas tak velký smysl není. Střední škola na štětce jí je možná tak na chlubení. Ale oči se jí zalily láskou, když Kuba řekl, že má vlastně rád dědovu kytaru. Já se spíš otřásl při pomýšlení, že by s ní měl doma dělat randál. Naštěstí ho ta myšlenka brzy přešla.

Vzniklo z toho něco jako neplánovaný kompromis. Tanec je umění, takže vyhrála Karin. Ale já vlastně taky, protože je to pohyb a o ten mi hlavně šlo.

Když jsem ale Jakuba vezl domů po první lekci a koukal na jeho obličej, bylo mi jasné, že bude boj, aby tam vůbec dál chodil.

Neřekl zatím ani slovo, ale bylo vidět, že se mu tam prostě nelíbilo. A já jsem se ho raději na nic neptal. Jediné, co ho zajímalo, byl večerní stream. Za chvíli by měl začít, tak abych ho prý domů dovezl včas.

„To je zase herní stream?“ Myslím, že opovržení v mem hlase bylo znát.

Pro mě za mě, ať si kouká, ale kdyby alespoň to téma mělo smysl.

„Jo, musím si odpočinout. Vždyť jsme celou dobu jen skákali.“ Teď se zdálo, že opovrhuje on.

Vyprskl jsem smíchy. „A co sis myslel? Hiphop je jedno velký skákaní.“

Nevím, proč si vybral zrovna tohle. Já měl všechen ten street styl hodně rád. Ale netýkalo se to tance. Spíš hudby a pohodlné módy a grafity.

„Bylo to šílený.“

„Ale půjdeš tam ještě, viď. Zaplatil jsem to, kámo.“

Oči mi spočinuly na poli, které bylo hned vedle silnice. Byly na něm ještě ty oválné balíky ze slámy. Většinou zmizely během října. Letos se to jaksi nestihlo.

„Má to tam dobrej vibe, ale je to těžký.“

„Chceš vědět, co má ještě lepší vibe?“

„Od tebe snad ani ne.“

Přesně tahle věta mě vyprovokovala. To staré auto musí občas někdo vyvětrat, takže jsem jel jím. A s ním můžu dělat i blbosti. Vyrazil jsem přímo na to pole a jeden z těch slaměných válců začal koulet před sebou. Jakub se nejdříve dost lekl, pak se ale začal smát.

Takhle jsme tam chvíli kroužili. Klasy létaly kolem a vozidlo se houpalo. Ten kluk alespoň na krátkou vzácnou chvíli zapomněl na Minecraft, Fortnite a všechny ty další věci, které ho odrazují od skutečného života. Pak mě napadlo ještě něco dalšího. Lepšího.

Zaparkoval jsem ledabyle na kraji pole a dovedl ho k řece. Za ní je taková podivná zřícenina. Zbytky zbouraného domu, které tam stojí už roky. Když se vyleze nahoru na ty trosky, je tam krásný výhled. Mám na to místo příjemné vzpomínky. Nejsem si tím stoprocentně jistý, ale myslím, že tam jsem toho kluka do Karin vystřelil. Ona byla vždycky docela spořádaná, ale se mnou jí to tolik nešlo, takže jsme tam strávili dost času a k sexu jsem ji tam přemluvil nespočetněkrát. Prosil jsem ji tam i o povolení – asi jsem cítil, že bez něj by mi to dost zavařila – k tomu, že bych těm starým zdem dal trochu barvy, ale to jsem nikdy nedostal.

Přes vodu byla hozená kláda, která dělala lávku. Trochu se to smekalo ale přešli jsme přes ní.

Brzy to stálo před námi. Zeď z růžových cihel. Po jednom z jejich boků se dá naprosto jednoduše vyšplhat nahoru. Některé bloky tam příhodně vyčnívají. Celé to stojí na kopci, takže tam je krásně vidět na okolí místa, kde bydlíme.

Já tam vyskákal hned.

„Aaaa,“ zakřičel Jakub na celé kolo.

On na tom byl s výstupem trochu jinak. Ten nemotora vylezl asi metr, smekla se mu noha a na zem asi dopadl špatně. Nejdřív normálně na nohy, ale prakticky hned se svalil na zadek a začal řvát. Něco se mu stalo. Ječel jako by mu byly tři.

Seskočil jsem k němu. „To jsi takový nešika? Neječ.“

„To bolíí. Za to můžeš týý!“ Přestože ta slova bodala, nechal jsem je v tuhle chvíli být. Většinou mě pocity doběhnou později.

„Druhá je v pořádku?“ Chytil jsem špičku boty na postižené noze do dlaně. „zahýbej tím, jako bys sešlapoval pedál.“

Místo jakékoli spolupráce dál nadával.

„Vzpamatuj se!“ Chytil jsem ho za ramena a podíval se na něj zblízka. Skutečně se trochu uklidnil. „Bude to v pohodě. Věř mi, vím, co mám dělat. Zahýbej s tím.“ Nejsem zdravotník, ale měl bych to zvládnout.

Poslechl mě, a i když u toho kňučel jako postřelené stěně, bylo to dobré znamení. Achilovka funguje. Kdyby to bylo na kaši, řval by ještě víc.

Teď jsem od něj slyšel tolik sprosťáten, jako jindy neřekne za celý rok. A nebyly to jen ty, které plácl do větru, aby si ulevil. Několik jich bylo mířených přímo na mě.

Vždycky se mnou držel a nesnášel manželčina pravidla. Najednou měla maminka ve všem pravdu. A já jsem jen fotr, kterej má hovězí nápady. Co mám dělat, když on sám je nemá? Ale tohle jsem fakt nechtěl.

Rozhodl jsem se s tím něco udělat až u té řeky. Chtěl jsem ji využít. Posadil jsem ho vedle ní a nohu mu strčil do studeného proudu. Tak jak byla. S botou i kalhotami. Mělo by to ten chlad udržet, než dojedeme do nemocnice. Sundal jsem triko a roztrhal ho na nějaké cáry. Za tu dobu se to v něm trochu uklidnilo. Ten chlad tomu pomohl. Těmi pruhy látky jsem mu botu k noze doslova přivázal. Dokud ji nesundá, nemá ten kloub kam uhnout.

Hodil jsem si kluka na záda s tím, že jsem se musel také namočit. Zpátky to nepůjde suchou nohou, když ho nesu na sobě. Musím to přebrodit.

„Nechtěl jsem, aby se ti něco stalo. Měla to být sranda. Nelíbí se mi, že z tebe roste herní maniak.“

„Co vyrostlo z tebe?“

„Ani tvoji spolužáci nejsou tak závislí na mobilu.“ Ano přesně tohle mi řekli na rodičáku.

„Moji spolužáci chlastaj,“ řekl.

„No vidíš, proč nechlastáš s nima?“ podal jsem to jako vtip, nechci, aby na tu bolest myslel, ale horší je, že já to myslím trošku vážně. Ne chlastání, ale socializování.

Zatím žádné hodnocení

Zobrazeno 1x (přihlášenými uživateli)
Líbilo se Ti dílo? Doporuč jej >>

Díla mohou hodnotit (bodově) pouze registrovaní uživatelé, kteří vložili alespoň 5 komentářů.

Komentáře

Zatím žádné komentáře