Následující ráno už nás vítalo letiště v Da Nangu. Z jedné strany na město dohlíží zelené hory a z druhé moře. Směřovali jsme na jih, podél písečných pláží do nedalekého města Hoi An ležícího u ústí řeky Thu Bon.
Naše první zastávka byla na úpatí Mramorových hor, v dílně, kde vyrábějí z mramoru snad úplně všechno. K vidění byly nejrůznější sochy, stoly, kašny, vázy, ale i různé drobnosti jako třeba přívěšky na klíče. Mohli jsme dokonce vidět i samotné autory těchto děl při práci. Po malém nákupu (žádost o dvoumetrovou sochu slona mi bohužel byla zamítnuta) a chvilkovém přejezdu už jsme stáli u schodiště směřujícímu k chrámům roztroušeným různě v celém horském komplexu. Tato cesta byla ale naneštěstí (podle otce naštěstí) uzavřená a tak jsme museli použít výtah, který byl přistavěn k jedné z hor. V něm jsme se seznámili se skupinkou veselých čínských turistů, se kterou jsme se následně po vystoupení z kabiny vzájemně fotili.
Během cesty vzhůru po vysokých schodech (ač máme dlouhé nohy, zdály se nám dost vysoké, jak se potom museli asi cítit chudáci malí Asiaté) jsme mezi stromy s nadšením objevovali kamenné chrámy a sochy. Z okolní zelené vegetace přímo zářily. Kolem hlav nám létali velcí motýli a problém nám dělal snad jen teplý a vlhký vzduch, který v kombinaci s náročným pohybem způsoboval tvorbu Niagarských vodopádů na našich čelech. Skalní soutěskou jsme vystoupali až před vchod do jedné ze zdejších jeskyní. Naše průvodkyně nás od vstupu do ní odrazovala s vědomím, že je tam jen velmi úzká chodba. Mého břichatého otce se jí přesvědčit podařilo, ale mě a sestru nikoliv. A tak, zatímco naše starší dvojice odpočívala, vydali jsme se jen ve dvou na průzkum.
Průvodkyně nelhala. I přesto byl náš postup prvních pár desítek metrů celkem bez problému (komplikovala to snad jen tma, ve které jsme zakopávali o všechno, co stálo v cestě). Prošli jsme do prostorné síně. Ve stropě byl malý otvor, kterým dovnitř proudilo světlo. Na stropě si hověli netopýři. Pořídili jsme pár snímků a vydali se chodbou dál. Jeskyně končila téměř kolmým výstupem a prostoru tam bylo skutečně málo, vyškrábat se odtamtud by rozhodně nezvládl každý.
Po kamenité "pěšině" ztrácející se mezi vegetací a velkými balvany jsme se vydrápali až na vrchol, odkud jsme měli krásný výhled do okolí. Mezi jednotlivými horami se rozprostíralo menší městečko tvořené především řemeslnými dílnami. Všude dál jen moře a pohoří...ale také kaktusy na dosah ruky (napíchnout se na ně fakt dost bolí). Chvíli rozjímání následoval nebezpečný sestup, který se ale obešel bez zranění. Zmožení a propocení jsme se na chvíli zastavili u něčeho, co vzdáleně připomínalo stánek s občerstvením, a svlažili rty vodou smíchanou s trochou coly.
Naše další společné skupinové kroky směřovaly do jednoho z jeskynních chrámů, sloužícího za války také jako nemocnice. Byl velmi rozsáhlý a ve stropě měl dva otvory, kterými do něj proudil sluneční svit. Ten se mísil s kouřem z modlitebních tyčinek, kterého byla jeskyně plná, a díky tomu vznikly dva modré kužely světla, v nichž se všichni s nadšením fotili. (Kdo by se nechtěl cítit aspoň chvíli osvícený, že.) Další, teď opět uměle vystavěné chrámy jsme viděli jen zvenčí, ale nebylo na nich nic zvláštního. Jako všechny ostatní byly v klasických barvách - červené, zlaté, hnědé, modré, zelené a přístup do nich byl stejně zakázán.
Ještě jednou jsme se pokochali výhledem do okolí z jedné z teras a po sestupu z velkých kamenných schodů jsme se vydali unavení a hladoví do hotelu, který naštěstí ležel jen pár minut jízdy odtud, na kraji nedalekého Hoi Anu, mezi ohybem řeky a mořem.
Díla mohou hodnotit (bodově) pouze registrovaní uživatelé, kteří vložili alespoň 5 komentářů.
Po ramena | Zaječka | Pouští | Medvídek | Na poli rodu