Klap, klap, bum. V rytmu opileckého kroku vracím se domů. Procházím uličkami města, nad kterými stále ještě vládne noc, přestože na obloze svojí vládu přebírá již slunce. Nastává chvíle, kdy noční hříchy plně ukáží svojí závaznost a vyberou si svoji daň. V tomto čase se já vracím domů a i mně začínají tížit hříchy, spáchané pod rouškou ncci.
Svými vrávoravými kroky prorážím počátky městské mlhy či snad smogu, potkávajíc pilné lidičky, kteří stejně jako včely, spěchají do práce plnit své úkoly. My noční tuláci jsme jednoduše poznatelní, narozdíl od pilných včeliček, které mají svižný krok a nervózní pohled, my jdeme vratce a samotu nám udržuje opar kouře a alkholové výpary. V tuto chvíli, pozdní či snad brzkou, nastává ve městě obřad. Obřad předání moci mezi dnem a nocí a my, ubozí lidičkové, jsme jen kněží, kteří předávají město k rituálům druhé strany.
Tak i já dokončuji rituál noci a zvracím do kanálu, snad jako desátek pro mou církev hříchů, které jsem se stal členem. S pachutí žaludečních šťáv na jazyku a bolestí hlavy procházím dál městěm, neodvažuji se nastoupit do tramvají, kde by mě dav věřících včeliček nejspíše ukamenoval, vždyť k mé auře pachu přidal jsem ještě jednu a to je moc.
Letím městem jak kometa, tedy spíše jako valící se balvan,řítím se k studánce, tedy spíš k vodovodu, kde napít jsem se chtěl, abych zhasil zžíravou žízeň a celkove tak ulevil zhýralému tělu. Těsně před mým cílem, před mým krásným vodovodem, srážím jiný balvan, jinou kometu, která stejně jak já mířila k napajedlu, naše dráhy se však střetli, byli jsme odkloněni a oáza je v nedohlednu. Dříve než mne nohy donesou ještě dál, otáčím se a mávám s pocitem porozumění na svou bratrskou kometu, která, jak káže naše církev, se kaje a odevzdává všechny své státky do díry v zemi, do kanálu.
Procházím ulicí a už vidím svůj dům, rád bych řekl, že jsem se rozběhl s pocitem štěstí, ale spíš jsem zabručel a odevzdal se smetí. Po chvilce znovu na nohou, ubírám se k domuvu. Laskám rukou rodnou zeď, tvrdá a hrubá je na dotek. pohledem přívítám okno svého pokoje a hlavu položím na chladnou mříž před ním. Slunce mi vpaluje svojí bolestno do zátylku, dělá se mi mdlo, již chci být v chladné chodbě, v teplé peřině mého domu.
Stojím přede dveřmi, hlavu opřenou o chladivé dřevo, jen najít klíče a hurá dovnitř. Však klíče v kapse nejsou.
Vracet se zpátky do podniku, do chrámu noci, toho schopen nejsem. Usínám přede dveřmi v zajetí bezesného spánku, doufaje v brzký návrat rodičů a modle se v dobrotivost chodců.
Díla mohou hodnotit (bodově) pouze registrovaní uživatelé, kteří vložili alespoň 5 komentářů.
Samec | Den poslední - start? | Kometa | U baru | Love song for Bobby Long