Má malá duše

  

Můj sen se teď stává skutečností, letadlo přistává na Dublinském letišti a já se nemohu dočkat, až vdechnu do plic vzduch, který dýchá příroda.

Kéž bys tu teď stála vedle mě a mohla s upřímností říci, že jsi ráda, že tu jsi se mnou. Že jsi šťastná, protože ses mohla uvolnit z denní otravné rutiny. Že jsi klidná, vyrovnaná a konečně zažiješ klid, který sis celý život tolik přála a zasloužila.

Než se tak stane, budu muset cestovat autobusem do předem objednaného hotelu. Tedy, ne tak docela hotelu, ale hostince.

Jistě by ses cítila lépe tam, než v luxusním hotelu ověnčeném pěti hvězdami, tak daleko od tvé milované přírody.

Po hodinové cestě jsem na místě a s kufry v rukou si prohlížím zdejší přírodu. Pohledem přejíždím po starší budově, do které se chystám každou chvílí vstoupit.
Nejprve nesměle zaklepu a čekám. Nic. Klepu znovu.
Po deseti minutách čekání opatrně otvírám s vrzotem dveře a vcházím do příjemně působící předsíně.
Pomalu se blížím ke dveřím a s každým krokem slyším jasněji hlasy a rytmickou hudbu dud a příčné flétny, která se ozývá zpoza dubových dveří.
Beru za kliku prkenné dveře ztěžka otevírám. Přede mnou se nachází větší místnost zcela zaplněná lidmi.Očima napjatě těkám z jednoho stolu ke druhému. Mé napětí ukončuje hlasité dovření a prásknutí dveří, načež sebou trhnu.
Hudba přestala hrát, hlasy umlkly.
Náhle mě přivítali nadšené pozdravy lidí, kteří zde nejspíš již dlouhou dobu seděli a nemohli se stejně jako já nabažit rajské hudby. Postupně jsem se i s mými kufry dostala k baru, kde jsem obdržela své klíče od pokoje a vydala se po dřevěných schodech do horního patra domu.
Už jen matně zasléchám zvuk znělé hudby. Nejistě zasunuji klíč do zámku svého pokoje.
Přivítal mě útulný prostor s dubovou skříni a postelí. Chvíli jsem jen bezduše zírala, nemohla jsem tomu uvěřit – konečně jsem tady, v NAŠÍ vysněné zemi,o které se mi denně zdávalo už jako malinké dívce.

Líbilo by se ti tu. Nemusíš se bát, neodjedu bez toho, abych tu po nás nezanechala odkaz, nebo jen malou vzpomínku řece.

Zavazadla jsem ledabyle pohodila poblíž postele a zamířila jsem rovnou k velkému oknu, jež mi nabízelo nádherný výhled na okolní překrásnou a nespoutanou krajinu. Otevřela jsem ho.
Stromy se pohupovaly ve vánku a řeky šuměly překrásnou píseň svobody, jak tomu vypráví irské báje.

Pamatuji jsi, jak jsem stále dokola a dokola prosila, abys mi je všechny převyprávěla. Bystře jsem poslouchala, jestli jsi nevyměnila slovo nebo skutečnost. Po čase už jsem je s tebou neslyšně opakovala slovo od slova, jakoby to byla perfektně secvičená hra důvěry a naslouchání.

V dálce zasléchám skřek ptáka. Pečlivě střeží oblohu, která se pomalu prohlubuje do tmy.
Ta mi ale vůbec nepřipadá strašidelná jako tomu bývávalo mnohdy doma, kde mi naháněly hrůzu maminčiny kabáty zavěšené proti oknu.
Je tajemná, přichází sebejistě a s takovou elegancí!
Tají se mi dech a s obdivem pohlížím na překrásnou přírodu, která mě obklopuje. Mohla bych tu zůstat roky i celá staletí, je tu nádherně.
Vytržena ze svého vlastního světa cítím povinnost jít se umýt a spát.

„Zítra je také den.“ Jistě by řekla, kdyby tu byla.

Se zděšením, že mi nezazvonil budík se probouzím, ale po chvíli mi je vše jasné.
Nebyl to sen jsem tady. V mém přesvědčení mě utvrzuje zářící slunce a pohupující se borovice, která sahá až k mým oknům.
Třídím si myšlenky, které mě provázely včerejším dnem, večerem i nocí. Mohu se snažit sebevíc, stále jich pár poletuje střídavě mým vědomím a podvědomím, tam někde, mezi nebem a zemí.
Sahám po knize, kterou jsem si po příchodu do ložnice odložila na stolek hned vedle postele.
Bezmyšlenkovitě se začtu.
Se zájmem rychle otáčím stránky. Děj právě vrcholí a do poslední chvíle není jasné, jak vše vlastně bude.

Jak jen se ta kniha podobá mému vlastnímu životu, plného zvratů, bolesti, ale i náhlých obratů k lepšímu. I když to málokdy vidíme, vždy je světlo na konci, vždy je cesta a světlá stránka věci, vždy je tu někdo kdo nás miluje a pomůže, mnohdy někdo, od koho bychom to nikdy neočekávali. Mnohdy někdo, kdo nám pomáhá, aniž by o tom věděl.
A nebo ne? To ví každý z nás jistě sám.

S nevelkým nadšením dočítám posledních pár stránek a nakonec knihu s třesknutím zavírám a odkládám ji zpět na stolek. Děj příběhu neskončil, pouze už není další stránka, která by se dala otočit. Konec knihy mi nenaskýtá sebemenší rozuzlení. „Skvělé!“ téměř neslyšně procedím skrz zuby, když vstávám.

V koupelně na se na sebe do zrcadla šklebím a nakonec se směji vlastní hlouposti. Malá radost po ránu snad nikomu neublíží.
Ještě dlouho stojím před svým odrazem a zkouším si nejrůznější účesy, dnes vyhrály rozpuštěné vlasy, na pravé straně lehce sepnuté sponkou. Jsem se sebou konečně spokojená. Popravdě, málokdy se odhodlám vytvořit si na hlavě něco jiného a originálnějšího.
Do batůžku si sbalím pár potřebných věcí, zkontroluji doručené SMS zprávy, zamykám pokoj a pomalým houpavým krokem scházím schody.
Než mobil uložím, letmo přejíždím obrázky. Na několika z nich je vyobrazen člověk mně tak blízký, člověk jež mi chybí den ode dne stále víc, žena s jejíž ztrátou se dosud nedokážu vyrovnat. Už je pryč příliš dlouho, ale kdy se setkáme? Ona by měla odpověď, vím to.
Rychlým zamrkáním zaháním zármutek i slzy, spěšně ukládám přístroj do kapsy a značně zrychlím krok.
„Good morning!“ snažím se co nejveselejším tónem pozdravit další obyvatele a strávníky hostince. Hladově mávám na hostinského, ten jen neznatelně kývne hlavou a usměje se pod vousy. Do pár minut se přede mnou rozprostírá vydatná snídaně, po které zakrátko nezbude ani drobeček. Slušně poděkuji a loučím se.

Tak kam by ses vydala? Kudy by vedly tvé první kroky, kdybys tu teď stála se mnou, jak jsme si vždy plánovaly?

Nečekala jsem odpověď, bylo tu pouze nutkání přemýšlet o jejím úsudku. Rozhodla jsem se, nechat vše osudu a vydala se první hrbolatou stezkou, kterou jsem zahlédla. Všude krásné zelené pláně, sem tam nakupené vrchy z nánosů obrovských balvanů. Jedna mýtina mě však zaujala natolik, že jsem ani vteřinu nezauvažovala o nebezpečí či strachu a vydala se po nestabilních valounech přímo dolů ze stráně. Uprostřed mýtinky, která byla obklopena hrází kamenů stál několik set let starý strom. Pevné kořeny prorážely zeminu a na to, jak musel být starý, a co musel pamatovat měl korunu posetou drobnými zelenými lístky bez známky nákazy. Krásný, svěží, majestátný a plný síly, tu stál zcela osamocen.

„Líbil by se ti? Cítila bys v jeho přítomnosti totéž co teď já?Šla bys blíže?“ tiše uvažuji.

Odpovědí mi však byl jen slabý poryv větru, který zvlnil povrch koruny. Vydala jsem se směrem k němu. Nebyl snad on to, co mě podvědomě zaujalo, ještě než jsem ho zahlédla a dalo mi pocit nutnosti překonat cokoli, jen proto, abych tu mohla stát?

Věděla bys to? Věřím, že na tohle bys dokázala odpovědět. Už vím, co bychom udělaly. Sedly bychom si do ochrany jeho vyčnívajících kořenů a tiše rozmlouvaly o tom, co nás tíží a trápí, bez vyhýbavých vět a slovíčkaření, jen my dvě a nepřekonatelná láska, jež nás navždy spojila. Páchala a hojila rány osudu, které způsobila nejen ona. Možná se to nezdá, ale nebylo v mém zájmu poukázat na lásku jak zdroj bolesti a utrpení. Myslím, že ten kdo ji skutečně poznal ví, o čem mluvím. Zná pocit štěstí a ochrany, když mu je ten, kterého miluje nablízku.
Právě bysme čerpaly sílu jeho energie. Já bych ti řekla, jak moc mi na tobě záleží a jak moc se bojím toho dne, kdybych tě měla ztratit.

Dělám přesně to, co mi radí instinkty. Strom konejšivě přijímá mou přítomnost a já konečně bez cizí přítomnosti dávám volný průběh emocím, které mě naplnily ihned po příletu. Uzavřena sama v sobě, pomalu pečlivě přebírám každou myšlenku, událost i strast, tak krátkého života. Jen kdesi v nitru sebe sama cítím, rozlévající se pocit odpuštění a pochopení, které může mít na svědomí jedině ona. Nedokážu však vyplavit pocit viny. Kéž bych vše mohla vrátit a ty tu teď seděla se mnou. Tento strom si nás však bude navždy pamatovat.
Nemohu to déle vydržet a odcházím. Nejprve jen zrychluji. Teď již naplno běžím. Vlasy mi vlají a sem tam překryjí obličej. Nevnímám to. Konečně vidím hostinec.
Začíná pršet a než dorazím k dubovým dveřím, přímo lije. Provazce vody smáčejí zemi, nic nezůstává suché. Příroda hltavě přijímá vláhu a já, jež bych byla raději ušetřena této spršky po dvou vybíhám schody a spěšně otevírám pokoj. Batoh házím do rohu a rychle ze sebe svlékám promočené oblečení.
Teď již mnohem teplejší voda omývá mé tělo a já se cítím o trochu uvolněnější. S ještě zcela nevysušenými vlasy ulehám do přikrývek a ihned usínám.
Ráno jsem se probudila nepřirozeně brzy, snad proto, že vím, že Irsko budu během pár hodin muset opustit. Věci jsem si ani nestihla vybalit, jen se převléknu do příjemně suchého oblečení a zavazadlo zavírám a zamykám. Ještě ustelu postel a pak už jen beru kufr, uzamykám pokoj a scházím dolů.
Svou poslední snídani mám už překvapivě připravenou. S díkem a kývnutím na muže u pultu se pouštím do jídla. Mé chuťové buňky pracují na plné obrátky a já si užívám jindy tak všední záležitost. Pouze dopíjím bílou kávu a vstávám od stolu. Muži odevzdávám klíče a s kufrem v ruce opouštím hostinec.
Venku je zima, ale já stejně dychtivě vsávám čistou vůni Irska. Společně s několika dalšími lidmi čekám na příjezd autobusu. Nemusíme stát dlouho, zakrátko je tady.
Nastupuji, řidič náhle rozkvete, když se na něj vřele usměji. Podávám mu pár zbylých liber, nebudu je potřebovat a na nákup v letištních obchodech by mi stejně nevystačily.
Konečně se rozjíždíme, už jen chvíli si budu moci prohlížet Irsko v celé své kráse. Pak nastoupím do letadla a do Irska se budu vracet jen ve snech a představách. Už se těším na svou rodinu, až jim budu moct vyprávět, jak je Irsko krásné.
Můj let se naštěstí nezpozdí, přistupuji k odbavení a po ruce si nechávám jen mobil. Konečně po schůdcích stoupám do letadla, kde mě přivítají už poněkud znuděné letušky se stálým širokým úsměvem.
Hledám své místo a příjemně se usazuji, nastavuji pás a píšu SMS mamince, že vzlétáme. Teď už letadlo plynule letí.
Přemýšlím, jaké to bude za pár let, jak asi bude vypadat má malá sestřička a jak se změní svět. Co lidstvo podstoupí za pokroky, kolik dětí bude ještě muset zemřít k Africe, jestli se zastaví kácení deštných pralesů.
Najednou cítím velký náraz a jsem neúprosně rvána ze svého těla. Letadlo se střetlo se strojem letícím proti.
Nepociťuji bolest ani chlad, nemám čím tyto pozemské pocity vnímat.
Ještě však nejsem vratkou vzpomínkou. Nemám tělesnou schránku, ale přesto nějakým zázrakem existuji. Bez cizího zjištění se tiše pohupuji mezi dimenzemi, jako bych se nemohla rozhodnout kam se vydat dál. Chvíli lehce stoupám k absolutnu, za okamžik jsem však táhnuta zpět do svého těla, teď již příliš zesláblého na to, aby se v něm má duše mohla znovu uchýlit.
Náhle se cítím lehčí, bezstarostnější. Mířím právě někam za hranice lidského vnímání i zvířecího šestého smyslu. Nemám nejmenší tušení, co se stane za dobu, jež bych na Zemi brala jako den či dokonce krátkou minutu. Vím jen, že se konečně setkám s tou, která si vybrala odebrat se dříve na svou další cestu osudu než já.
Už chápu, že je nesmyslné vyčítat těmto lidem-duším, že „odešli“ nebo nás snad dokonce „opustili“, je to jen sobecký lidský postoj vůči smrti. Vždyť to co milujeme není kůže a kosti, i když nám budou chybět zvyky, gesta i jen pouhá vůně. To, co dělá člověka člověkem je očím neviditelné. Smrt způsobí jen to, že přestaneme vnímat člověka jako něco reálného, hmatatelného. Část jeho já se pro nás bohužel ztratí, zmizí. Ale to, co milujeme se navždy uchová.

Je to zvláštní pocit. Vždy jsem si říkala, jaké to asi bude, až zemřu. Dostanu se snad do nějakého nadpozemského ráje, nebo se jen ztratím z tohoto světa? Žádná z těchto hypotéz se pro mě nepotvrdila.
Ztratila jsem zrak,chuť,čich,sluch i hmat. Místo toho mám mnohokrát posílenou intuici. Nevidím domy, neslyším městský hluk, cítím pouze energie lidí, jež okolo mě procházejí, nevidouce o mé existenci. Stále jsem srdcem napůl hmotným člověkem, mnohem raději bych se rozeběhla k mé rodině, než pomocí šestého smyslu hledala duše.
Nedá se utéci. Dokud nedořeším hru, již jsem zde rozehrála, nemohu pokračovat ve své cestě.
Bloudím po městě, pátrám. V tom je náhle nacházím. Cítím je jako trpký celek smutku, žalu a pochybení. Mysl uzavřenou a nepřístupnou veselým myšlenkám.
Jak jim ale pomoci? Jak jim říci bez řeči, že tu jsem a neopustila je? Nikdy je neopustím. Napadá mě jediné řešení. Zvládnu ho však? Jsem samostatnou duší jen krátce, téměř neznám, jak využívat své nynější schopnosti.
Sbírám všechnu kladnou energii a odpuštění, co v sobě dokážu nalézt. Pomocí intuice se vše snažím odeslat nejdříve mamince. Pokračuji stejně tak dál ke členům rodiny, na dálku přátelům a všem blízkým. Kolem mě se náhle rozprostřela prapodivná energie, která sílila.
Povedlo se! Vlna medu a čirého odpuštění nejprve pohlcuje mé nejbližší a neohroženě si proklesťuje cestu dál mezi všemi negativními energiemi, ke každému, jež touží po úlevě od zármutku.
Tak tohle byl tedy můj jediný úkol, který jsem zde nedokončila, mohu pokračovat dál…
Nejdříve se však chci vrátit do Irska, kde i stromy mají duše.

Někdy se nám zdá, že některé věci jsme mohli změnit a částečně ovlivnit. Je to jen na nás, jaký postoj vůči tomu zaujmeme. Ať se nás daná situace týká méně nebo více, zraňuje hluboko, nebo jsme se do ní zapletli jen ve snaze pomoci druhému, vždy byl důvod. Pravá podstata se zaměnit nedá nikdy, pouze naše rozhodnutí mění okolnosti, za níž se vše odehraje

Zatím žádné hodnocení

Zobrazeno 6x (přihlášenými uživateli)
Líbilo se Ti dílo? Doporuč jej >>

Díla mohou hodnotit (bodově) pouze registrovaní uživatelé, kteří vložili alespoň 5 komentářů.

Komentáře

Zatím žádné komentáře